Vždycky
když začínám psát editorial, ještě si naposledy pročtu stránky
několika kulturních rubrik velkých zpravodajských portálů. Ani nevím,
proč to dělám, maximálně se dozvím, kdo si jak vede v hudebním
žebříčku nebo proč Sean Connery prodělal 400 milionů dolarů (opravdovou
hodnotu takové sumy si navíc má ubohá dušička dokáže představit asi
stejným způsobem jako pojem „nekonečnost vesmíru“). Důvod takových
článků je zřejmý, jen ty totiž donutí čtenáře začít číst,
případně pak kliknout na nějaký banner a tím tak vydělat samotným
majitelům.
Kultura už vás láká na každém kroku, stejně jako stoupenci
jednotlivých politických stran. Ku svému překvapení se tak často nachytám
na eskalátorech, jak civím na plakát, který mě zve na WALL-Iho či představuje knihu Kelly
Linkové, o níž jsem dosud neměl ani tušení.
A když už chcete před komercí utéct, navštívíte nějakou tu
undergroundovou akci, oproštěnou od všeho pozlátka. Upřímnou a
bezprostřední. Třeba jako je Slam
poetry. Ale i na takové akci nastane chvíle, kdy moderátor řekne: „Je
tu ČT a natáčí nás, tak prosím o trochu víc emocí.“ Proč? Někde
uvnitř té zajímavé myšlenky je skryta i touha po tom stát se známou,
gigantickou akcí podobnou festivalu v Glastonbury a navíc, buďme
pragmatičtí a nezapomeňme, že i tahle malá akcička s výborným, ale
nedotaženým nápadem si na sebe musí vydělat.
A tak nezbývá než doufat, že nás ta oranžová potopa, kterou jsme si
sami nadrobili, sice zadluží zase na několik let dopředu, ale třeba kultura
konečně dostane dotace adekvátní jiným evropským státům. Kulturní akce
už tak na sebe nebudou muset vydělávat, pojmy jako výdělečnost a propagace
se v kulturní sféře vytratí. Přijde den, kdy bude kultura zcela
zproštěna komerce. Přijde éra KULTURY BEZ KOMERCE.
Láďa Konečný
Napsat komentář