Zatímco vesele okatá žabička na Letné se s definitivní platností etablovala za architektonickou kauzu desetiletí, na druhou stavbu veřejné knihovny, kterou Praze začátek 21. století přinese, se v médiích téměř úplně zapomnělo. Hmotná stavba zaobleného půdorysu a dvoumiliardového rozpočtu, která bude koncem roku dokončena v areálu vysokých škol v Dejvicích, jako by o pozornost ani nestála. Ptát se proč však znamená ptát se po symptomatických rysech tuzemské architektury vůbec.
Budeme-li hodnotit české stavby posledních desetiletí v porovnání se zahraničím, a pokusíme-li se pro ně najít nějaký jednoduchý společný jmenovatel, pak tímto jmenovatelem bude nejspíše přísnost. Když v roce 2002 proběhla v Londýně výstava „Contemporary Czech Architecture“, reakce kritiky byly vesměs negativní. Našincům za rýsovacími prkny se vytýkala všeobecně malá nápaditost, fádnost, zaujatost dávno přežitými 20. a 30. léty, atp., atp. Ostatně psali jsme zde posledně o kolonii Hanspaulka, což je zcela pregnantní případ této „české zabedněnosti“. Přísnost, hájíme se, však není jen zabedněností a bezvýchodností, jak by se mohlo zdát, ale skýtá v sobě i jistou solidnost a odolnost před formalistickými gesty. Jsou-li tedy Češi v tvorbě přísní, znamená to pouze, že v manévrech mezi Skyllou a Charybdou současné architektury, mezi sterilitou a nabubřelostí, volí jistější cestu, což snad nikomu zazlívat nelze. Pravdou však je, že návrh Národní technické knihovny ateliéru Projektil Architekti se svým výrazem oné sterilitě přiblížil až příliš.
„Tvar hranolu na půdorysu sférického čtverce,“ píší autoři ve zprávě, „navozuje pocit ochrany a soustředění, pro knihovnu velice důležitý.“ Takové odůvodnění je sice hezké, není však kdovíjakým konceptem, zvlášť srovnáme-li jej s obdobnými budovami, vznikajícími na západ od našich hranic. Bývá nepsaným pravidlem, že veřejná stavba s velkorysým rozpočtem (2 miliardy je rozpočet víc než velkorysý) v sobě má ještě i jiný vtip než jen zaoblenost rohů, který je znát na první pohled a který v mapě města z budovy činí absolutní unikát (viz knihovny v Tampere, Delftu, Barceloně, téměř kdekoliv). Naše technická knihovna tento rozměr bohužel zcela postrádá. Naopak, přísný důraz byl kladen na provozní stránku věci. Stavba je mimořádně ekologická, sloupy s hřibovými hlavicemi v prozíravém modulu 14,4 m a stropy akumulují a sálají teplo, střecha je zelená, spotřeba nízká, atrium poslouží za nové „vnitřní náměstí“ se vzrostlou zelení, ve volném výběru nalezneme půl milionu knih, v podzemí přes milion, předpokládaný počet návštěvníků: devět set tisíc ročně. Zpráva se jen hemží povzbudivými technickými údaji. Přesto se neubráníme pocitu jisté nedostatečnosti. Stavba je šedivá, bez emocí, ze sférického čtverce navozujícího pocit soustředění se nakonec vyklube obyčejná geometrie blízká ideálnímu kruhu s nejmenší spotřebou, atp. Obhajujeme přísnost, ale přísnost může být i zábavná, jak nás o tom přesvědčil například palác Euro na Václavském náměstí.
Důvod, proč se o NTK v tisku sotva dočteme, proč se okolo ní nerozvíjí žádná diskuze, přestože se jedná o největší podobnou stavbu od roku 1927, kdy byla otevřena Městská knihovna na Mariánském náměstí, je prostý: Stavba je nudná a nuda sotva koho zajímá. Přitom právě zde, ve (velmi fádním) areálu vysokých škol, pod okny fakulty architektury, by byla kreace více než vítaná. Když už ne tvarová, proč ne alespoň barevná? Promarněná příležitost. Je-li stavba skutečně tak kvalitní, ať o svých kvalitách laskavě nahlas pohovoří. Ještě trochu víc podobně mlčenlivých staveb a s Prahou je konec.
Napsat komentář