Vladimír Kiseljov je interdisciplinární tvůrce v oborech malby,
nástěnné malby, scénografie, režie, performance a arteterapie. Jeho díla
vznikají v úzkém propojení hudby, barvy a pohybu Ducha v prostoru.
Zachycuje svým dílem proud energie, který pramení z jeho osobního
pochopení a prožití hudby a různých mytologií, pohádek a symboliky.
Snaží se svým dílem pozitivně působit na společnost a vnášet energické
duchovní impulzy do všedního života svého okolí. Proto realizuje často
díla ve veřejném prostoru, ať už jako nástěnnou malbu, performance, nebo
výstavu maleb. Jeho dílo můžete nyní spatřit v kavárně a galerii
Velryba v Praze nebo v Brně v Domě pánů z Lipé.
Vladimír Kiseljov je absolventem SŠUŘ a JAMU v Brně. Realizoval více
než padesát samostatných výstav obrazů a šest realizací velkých
nástěnných maleb malovaných naživo před publikem, s hudbou jako
performance. Maluje obrazy inspirované výrazně klasickou hudbou (R. Wagner,
L. Janáček, N. Rimskij-Korsakov, L. Beethoven, A. Bruckner, T. Tallis, J. S.
Bach aj.). Organizuje a vede už po dva roky workshopy – Arteterapie –
malování s hudbou a archetypy – a od roku 2010 maluje obrazy naživo na
koncertech cyklu staré hudby s názvem Hudební lahůdky v Brně a Praze,
při kterých spolupracuje s vynikajícími hudebníky jako Zsuzsi Tóth,
Raphaël Collignon a Nathalie Houtman, Christian Gutiérrez, Lauren Armishaw,
Sarrah L. Ridy, Barbora Sojková, Hana Blažíková, Jan Čižmář, Petr
Kolař, Michael Bartek, Lukáš Pelc. V roce 2008 inscenoval jako režisér,
dramaturg a scénograf brněnskou premiéru pětihodinového Parsifala Richarda
Wagnera v divadle Reduta ND Brno. Jako scénograf vytvořil mj. inscenaci opery
Josepha Haydna Svět na měsíci, Molièrova Tartuffa, několik samostatných
výtvarných scénických performancí s hudbou – mj. na hudbu 4. věty
9. symfonie A. Brucknera aj. Je prezidentem Sdružení Richarda Wagnera
v Brně o. s., absolvoval stipendia na wagnerovských Bayreuther Festspiele a
na Kunstuniversität Graz, reprezentoval Brno na mezinárodních odborných
wagnerovských kongresech v Drážďanech a ve Stralsundu, Wroclavi a Praze. Na
to, že je mu tak málo (28 let), toho dokázal příliš mnoho.
1. Odkud pocházíš? Kde má tvá rodina kořeny? Tvé jméno
nezní moc česky.
Můj otec se narodil v Rusku, maminku mám Českou a narodil jsem se
v Boskovicích, tedy žil jsem vždy v České republice. Boskovice jsou
krásné město 40 km na sever od Brna, s hradem, kde jsem měl svou první
samostatnou výstavu maleb „Barvy hudby“ v roce 2002, se zámkem,
židovským městem, nádhernými kopci a lesy kolem a magickou atmosférou.
Cítím své kořeny silně na ruskou i na českou stranu, zároveň i na
německou stranu, kde silně rezonuji s mnoha tvůrci hudebními, dramatickými
a filozofickými (Bach, Beethoven, Wagner, Bruckner, Goethe…), stejně jako
rezonuji na ruské straně silně s dílem Rimského-Korsakova, Skrjabina,
Tolstého, Merežkovského, Tarkovského a u nás s Komenským, Santinim,
Dvořákem, Janáčkem, Březinou, Kupkou, Drtikolem. Je jich více, ale
k těmto cítím hodně silný vztah. Své kořeny cítím i v jejich díle,
stejně jako ve své pozemské rodině.
2. Co bylo tím prvním impulsem, který ti ukázal cestu, kterou se
tvůj život nyní ubírá? Tzn. co tě vůbec k umění všeobecně
přivedlo?
Pravda zní často dost magicky. Kreslil jsem od narození a od narození ve
mně silně rezonovala klasická hudba, pohádky a mytologie. Přinesl jsem si
to s sebou z dřívějška. Můj otec skvěle kreslí, kreslil jsem s ním.
Mí rodiče se seznámili na Čajkovského Labutím jezeře a tato hudba u nás
zněla doma velmi často. Společně s četbou českých, ruských a spousty
dalších jiných pohádek a procházkami v lese, kde jsem to vše živě
viděl, to ve mně vytvořilo silný směr, kterým jdu. Taky jsem vždycky psal
příběhy, takové své scénáře, a ilustroval jsem si je a pak je
rozehrával z lega, nasvěcoval a natáčel. To jsou kořeny mé výtvarné
divadelní scénografie, režie a performance. Sestra studovala hudební vědu,
takže hudby a umění jsem měl kolem sebe vždycky plno. Pro mě je tvorba
stejně přirozená jako dýchání. Dokonce nutnější než jídlo. Tvorba,
umění je pro mě forma, jak sdílet s lidmi lásku, které mám v sobě
tolik. Lidé se lásky a pravdy bojí, jak jsem zjistil. A umění je forma,
kterou s nimi komunikuje láska a pravda tak, aby ji uměli přijmout,
otevřít se a objevit svou životní cestu, kterou mají v sobě ukrytou.
Studoval jsem v Brně na JAMU u profesorů Martina Dohnala (hudba, A.
Tarkovskij, ruská a jiná duchovnost, Janáček…) a Martina Mrskoše
(symbolika, pohádky…). Poté na stipendiu na Kunstuniversität Graz
u profesora Hanse Schavernocha, který je jedním z nejlepších scénografů
na světě, spolupracujícím nejčastěji s režisérem Harry Kupferem.
Setkání s těmito lidmi považuji pro svůj život za přelomová, jsou to
výjimečné bytosti, s kterými cítím velkou hloubku sdílení a obohacení.
Nejraději se vyjadřuji jednotným proudem, který vytváří na scéně hudba,
scéna, světlo, kostým, pohyb (vnitřní a vnější) a význam. To mi dává
inscenování opery nebo výtvarně-hudební performance, které intenzivně
realizuji v Brně, Praze a zahraničí poslední tři roky. V Brně jsem
v roce 2008 v Redutě ND Brno realizoval jako pětadvacetiletý režisér,
scénograf, dramaturg a herec premiéru Parsifala Richarda Wagnera. To byl
zatím jeden z mých největších projektů, ve kterých budu časem zase
pokračovat, až bude vhodnější situace v divadlech a najdu potřebné
spolupracovníky. Stal jsem se nejmladším režisérem tohoto hudebního
dramatu (mystéria) na světě, což by se mi nikdy nepovedlo, kdybych to neměl
už někde nahoře napsáno jako svůj úkol. Násilím se toho dosáhnout
nedá. Tato inscenace získala vysoká zahraniční uznání, doporučení
Wolfganga Wagnera, prezidenta mezinárodního Sdružení Richarda Wagnera
Lienharta, vyšla o ní tři čísla finského odborného wagnerovského
časopisu atd. K tomuto tématu mě nic nepřivedlo. Narodil jsem se s ním a
naštěstí mě od něj nic nedokázalo a nedokáže odvést. Mám
připravených několik dalších Wagnerových děl, včetně Prstenu
Nibelungů, které bych rád v budoucnu realizoval v divadlech. Pokud ne
u nás, tak v Německu či Rakousku. S radostí dokazuji lidem, že právě
to, co jim přijde šílené, bývá to pravé, když k tomu vede srdce a má
to být, tak se to povede. Zázraky se dějí.
3. Jako umělec jsi velmi všestranný. Ve tvém věku, je ti
28 let, jsi stihl realizovat mnoho výstav a vykonáváš další různé
aktivity. Pověz mi, kde bereš ke své práci inspiraci?
Těší mě, že slyším, že mám mnoho za sebou. Já se ale cítím spíš
nevyužitý, na správném místě, které snad už brzy najdu, bych toho mohl
rozvinout mnohem víc. Dělat zase víc režii a scénografii, víc
nástěnných maleb… Fakt je, že s frekvencí malování obrazů jsem
spokojený, měl jsem přes čtyřicet výstav maleb, taky v Galerii kritiků
v Praze a na mezinárodním biennale současného výtvarného umění ve
Florencii. K malování mi stačí samota a nepotřebuji k tomu velký tým
jako u opery v divadle, kdy už záleží na každém svalu a nervu tohoto
velkého týmového organizmu. Přestože dělám téměř od rána do večera,
nestíhám všechny své nápady realizovat a zpracovávat inspiraci, na kterou
se cítím být stále napojený. Ta přichází taky z klasické hudby, ale
stejně tak i z přírody a z lidí. Kdybych měl ale říct, z čeho
nejvíc, pak musím jednoznačně říci, že z lásky. Lásku cítím jako
jediný opravdový smysl existence života a tvorby. Tím nemám na mysli jen
lásku fyzickou, jakkoli je slastná a v mnohém nenahraditelná, ale lásku
jako hnací motor a téma, které prostupuje celé mé dílo a bytí. Láska
otevírá v lidech objevení opravdových hodnot života, místo marného
kolotání mezi prací a fyzickým přežíváním, jídlem a spánkem. Láska
nás napojuje na náš zdroj, naše poslání. Poté nejsme manipulovatelní
zvenčí. Umění cítím jako nástroj, kterým se láska léčí a koná
zázraky – krásou, se kterou se v jiné podobě zatím příliš
nesetkávám. Umění necítím jako ozdobu, jako něco navíc, ale jako jádro
našeho bytí, které umožňuje, abychom se cítili šťastní a naplnění.
Láska, tvorba a život jsou pro mě synonyma. Zároveň mě nejvíc baví své
sny, touhy a vize realizovat, uskutečňovat, dotahovat a předávat lidem.
Když nemohu něco podstatného zrealizovat, cítím se nešťastný a prostě
se snažím tak dlouho, až to zrealizuji. Pak jsem spokojený, než mě napadne
další nápad. Možné je vše, na co si troufneme a co cítíme jako své
poslání. Ten proud života je ale silný, že?
4. Ve svých malbách se výrazně inspiruješ klasickou
hudbou. Proč?
V klasické hudbě cítím to, co se začíná probouzet mezi některými
lidmi až v poslední době – intenzitu pravdy, dřeň lidské existence,
hloubku a opravdovost citů a napojení na společný zdroj všeho bytí,
harmonii sfér. S tím vším velmi rezonuji a skrze toto při vernisáži
chápou i diváci mých maleb a představení, co zažívám. Při
vernisážích svých maleb často maluji naživo obraz na hudbu, takže jsou
diváci ve stejný moment jako já společně se mnou ponořeni do stejné
vibrace, kterou přenáším na obraz. Mé obrazy jsou s hudbou, která je
inspirovala, srozumitelnější těm, kteří tyto prožitky a stavy ducha
neznají z vlastní zkušenosti. Ti, kteří to zažili, jsou většinou
majitelé mých obrazů – a ti nepotřebují ani komentář, ani hudbu jako
doprovod. Nejčastěji maluji doma obrazy, aniž bych si hudbu pustil nahlas.
Znám ji nazpaměť a většinou je to silná potřeba ztvárnit určité mé
osobní téma, které hudba divákovi společně s mým obrazem komplexněji
předá. Je to divadelní princip, zároveň ale spíše princip iniciačního
rituálu, kterým tvořím a kterým předávám své dílo lidem, ať už
obrazy, nástěnné malby nebo performance a představení. Divák je
účastník, o něj jde, on se poznává a posouvá dál – i skrze mé
dílo. Na svém díle mám rád, jak mě daleko přesahuje, není to dílo ega,
ale dílo služebníka idejí a člověka šťastně žijícího sdílením
toho, co ho činí šťastným. Vytvořil jsem v posledních pěti letech asi
sedm velkých nástěnných maleb, často ve veřejných prostorách, jako 5 ×
16 m nástěnná malba v podchodu vlakového nádraží Brno-Řečkovice nebo
na Panské 13, FF MU Gorkého 7, KJM na Poříčí v Brně a dalších
místech. Naplňuje mě přetváření okolního světa kreativním způsobem,
aby zářil a předával lásku, chuť žít a tvořit, respektoval přírodu a
souzněl s ní, nahoru i dolů. Nabízím teď nástěnné malby městským
částem jako ochranu proti vandalizmu. Po natření antisprejovým lakem zeď
nejenom velmi pozitivně vyzařuje, ale ani nebývá poškozena a mění
chování svého okolí. Lidé a země procházejí proměnou a toto je z mého
pohledu způsob, jak jim pomoci. Je to součást výchovy, nemusí na všechny
na ulici křičet jen billboardy – kupte si, ještě nemáte, musíte
mít – ale může na ně působit i hojivá krása, chuť tvořit a být,
nejen vlastnit. Lidstvo to dříve vědělo, ale věřím, že už si zase
vzpomíná. Nejsem členem žádné sekty, nebojte se. Je škoda, že si lidi
probuzené mnozí spojují se sektou nebo s náboženstvím, já nejsem členem
ničeho takového.
5. Jsi také aktivní v oboru zvaném arteterapie. Jak taková
terapie probíhá?
Malování s hudbou, které dělám s lidmi, vychází nejen z mého
pedagogického studia, ale hlavně z mé vnitřní osobní zkušenosti,
protože takto sám tvořím a předávám to dál. Že je to léčivé pro
duši, to vím ze své zkušenosti. Vím, jak která hudba funguje, s jakým
archetypem a tématem rezonuje a předávám to dál. Za několik let, co už to
dělám, i lidé, kteří ke mně chodí, vidí na sobě přínos a posun,
otevření. Jedna lekce je tři hodiny dlouhá, kreslíme asi v deseti lidech
na jeden společný formát 1 m × 8 m. První hodinu jeden papír pastely,
pak další formát další hodinu akrylovými barvami a následuje reflexe a
diskuze o vzniklých dílech, práce s našimi vnitřními tématy a cesta
dál. Když vidím kresbu či malbu, cítím z ní témata člověka, co je
vytvořil. Podobně to cítím i z hudby a poslední dobou už i z člověka
jako takového, jeho pohledu, hlasu, postoje. Je to něco, v čem mohu
pomáhat, tak to dělám. Realizovali jsme už i semináře, kde jsme na hudbu
tančili a pak malovali, což považuji za opravdu komplexní a dokonalé,
rozpohybování ducha nejenom v mysli a na papíře, čímž se zhmotní, ale
i v těle.
6. Jaké je tvé životní motto a co bys čtenářům Nekultury
vzkázal?
Díky za tuto otázku, díky čemuž jsem si teď své motto formuloval. Je
to: „Jsem láska, která tvoří a přemáhá smrt.“ Snad je to víc
afirmace než motto, ale na termínech mi moc nesejde. Vzkazuji všem, ať si
vzpomenou, co chtěli dělat jako děti, jejich sen, a ať za ním jdou,
protože jím se naplní a stanou šťastnými. Platí to tak u mě a u mnoha
lidí, kteří jsou starší, moudřejší a zkušenější než já, a došli
svého naplnění. Měli bychom chtít být šťastní a nebát se toho. Dělat,
co milujeme. Se svým posláním jsme se narodili, a když si na něj
vzpomeneme, tak se dějí zázraky. Nenechat si naroubovat směr od okolí,
kvůli práci nebo kvůli lidem, co posloucháme – najít to v sobě a být
šťastný ve vykonávání práce a celého života. Pak uvěří i okolí,
že je to správně, jakkoli to vypadá bláznivě. Vznikají nová pracovní
odvětví, nové životní činnosti lidí – my je vytváříme a můžeme se
v nich realizovat. A věřte, milujte a tvořte, co milujete. Spolupracujte
s lidmi kolem vás, které začnete potkávat, se kterými souzníte a máte
společný cíl. Věřím ve spolupráci lidí mimo politické strany, mimo
církve a staré struktury. Vytváříme nové, které nemusí být postavené
na principu manipulace, ale vzájemného obohacování a sdílení. Jasně, že
jsem idealista, ale nejsem blázen, protože to funguje a přesvědčil jsem se
o tom. Má tvorba a život o tom mluví.
7. Na co se mohou příznivci tvého umění těšit
v nejbližší době?
V současnosti mám výstavu v Brně v Domě pánů z Lipé na Náměstí
svobody- ve třech patrech -, také v kavárně a galerii Velryba v Praze na
Opatovické 24, obě do konce října 2012 a stále přístupné výše
uvedené nástěnné malby – doporučuji navštívit! V roce 2013 mám už
domluvené výstavy svých maleb v rámci výročí 200 let narození
skladatele Richarda Wagnera v Berlíně, Bayreuthu a Ženevě. Taky varhanní
koncert Wagnerova Ringu (na varhany hraje fenomenální hráč Michael Bártek)
s projekcemi svých maleb – premiéru jsme měli letos ve Strasbourgu a
v roce 2013 jednáme o Lipsku, Paříži, Brně, Olomouci a dalších
městech. Připravuji taky několik dalších
výtvarně-hudebně-tanečně-scénických projektů s projekcemi a věřím
v další divadelní realizace. Po pravdě řečeno mi to jde všechno dost
samo, cítím v sobě velký tlak tvořit a realizovat, předávat lidem,
takže mí fanoušci mají stále spoustu výstav, koncertů s malbami a
projekcemi, přednášek, arteterapií, představení – ne že bych je chtěl
zahlcovat, ale jsem tak biologicky, energeticky nastavený, že musím tolik a
takto tvořit, abych zůstal zdravý. Takže děkuji za trpělivost, za
pochopení – a za přijímání.
Fotografické ukázky z archivu Vladimíra Kiseljova, www.kiseljov.net
Napsat komentář