Výtvarná rubrika Nekultury.cz by vám v budoucnosti ráda představila
některé (nejen) pražské galerie – velké i malé, známé, a třeba
i ty úplně nové. Jako první kývla k rozhovoru Jana
Böhmerová, ředitelka Leica Gallery
Praha (Školská ul. 28, Praha 1). Tato komorní galerie, která se
specializuje na fotografickou tvorbu, je spojená s útulnou kavárnou.
V galerii visí fotografie Roberta Vana, v kavárně voní čerstvé espreso a
zázvorový čaj.
Dobrý den, Jano. Řekla byste mi na úvod, jak jste se dostala
k nápadu založit galerii?
Před rokem 1989 jsem žila v Německu. Když jsem se vrátila do Prahy,
začala jsem pořádat výstavy na Pražském hradě nebo v Galerii Mánes.
Právě tam jsem 5. září 2001 uspořádala výstavu Sebastiana Salgada
„Migrace“. V souvislosti s událostmi 11. září toho roku výstava
najednou dostala jiný rozměr. Přišlo 50 000 lidí, na besedě se horečně
diskutovalo, byla tam snad všechna média… Tak jsem si, jak se říká,
lízla krve. Rozhodla jsem se, že budu dělat velké výstavy.
Velké výstavy? Měla jste k dispozici patřičný
prostor?
Výstavy se realizovaly v galerii na Pražském hradě. Chtěla jsem, aby
Praha byla zastávkou pro velké světové výstavy, jako je v současné době
třeba Paříž, Berlín nebo Vídeň. V této souvislosti se podařila
například obsáhlá retrospektiva Helmuta Newtona (Pražský hrad, 2003).
Jenže v momentě, kdy se nám začalo dařit, nás pan prezident (Václav
Klaus) vyhodil z Hradu. Tak jsme začali shánět vlastní prostor. Shodou
okolností mě na našem večírku na Hlavním nádraží oslovil majitel domu
ve Školské ulici. To končila putovní výstava „Workers“.
To byla ta výstava ve vlaku, co objížděla
česká města?
Půjčila jsem si tehdy vlak od Českých drah
a přestavěla ho na galerii. Putovní výstava „Workers“ Sebastiana Salgada
byl první nápad tohoto druhu, psali o tom i v zahraničních médiích.
Obecně jsem pro to, aby umění nebylo jen v galeriích, ale i ve veřejném
prostoru. Každopádně, po skončení výstavy ve vlaku jsem začala pracovat
na zprovoznění Galerie Leica.
… a teď tady spolu sedíme. Byly začátky těžké?
Začala jsem tak, že jsem napsala prosebný dopis známým fotografům,
protože jsme potřebovali finanční podporu. Vždyť já splácím ještě
úvěr z Pražského hradu! Jako první na ten dopis reagoval Jan Saudek.
Poskytnul nám fotku do aukce, a potom se přidali další fotografové. Galerie
Leica má podporu českých fotografů, přestože děláme výstavy spíš
zahraničních autorů.
Galerie Leica pořádá výhradně fotografické výstavy. Jaký
vztah máte k tomuto médiu?
Pracovala jsem jako editorka fotografií. Vyznám se tedy ve fotkách.
Poznám, že je fotka dobrá. Práce editora fotografií je vůbec důležitá.
V západní Evropě, třeba v německém Sternu, jsou takoví editoři
opravdové osobnosti, které „udělali“ spoustu známých fotografů.
V Čechách bohužel platí víc kamarádšofty než skutečná kvalita.
Máte nějaký „klíč“, podle
kterého fotky vybíráte?
Pro mě je důležitá estetika. Když jsem byla mladší, zajímaly mě víc
reportáže, války, sociální témata. Teď jsem si ale řekla, že tyto věci
už ukazovat nechci. Hezky to řekl Robert Vano: Prý nechápe, proč fotit
namačkané lidi v tramvaji – vždyť je vidí každý den. Špínu člověk
vidí okolo sebe pořád, proč ji tedy ještě ukazovat v galeriích?
Leica se tedy primárně zaměřuje na estetičnost?
Ano, zohledňujeme hlavě estetičnost. Pro srovnání, například Galerie
Langhans se zaměřuje na trendy, na moderní fotografii. A je dobře, že je
to takhle různé. Právě Langhans je jedna z těch dobrých galerií,
myslím si.
Mimo galerijní prostor se ale sociálním tématům
nevyhýbáte…
Ano, děláme každý rok projekt na sociálně závažné téma a
pořádáme výstavu venku, mimo galerii. Minulý rok to byl třeba stan na
Václavském náměstí. A taky pořádáme besedy s autory a různé
workshopy.
Můžete nám prozradit, co chystáte do budoucna?
Příští rok budeme pořádat workshop, kde se mladí fotografové budou
učit, jak se dělají výstavy, jak komunikovat s galeriemi. Myslím si, že
typický postup galerií, které pronajímají prostory komukoli, kdo zaplatí,
není dobrý. To není práce galeristy. Galerie by měla své umělce vybírat
a poskytovat jim PR servis, zároveň si na to musí umět vydělat.
Na závěr se zeptám obecně: co si myslíte, že je posláním
galeristy?
Výstava by měla člověka někam posunout. Vytrhnout na chvilku z
„vlastního já“. Otevřít návštěvníkovi další dimenzi. To je úkol
jak umělce, tak galeristy.
A nějaký profesní sen do budoucna?
Můj sen se mi plní právě teď. Za rok odcházím z České republiky.
Tak se to nakonec panu Klausovi podařilo (smích).
Děkuji za rozhovor.
Napsat komentář