S kurátorem, kritikem umění a vedoucím ateliéru videa na FaVU v Brně
Jiřím Ptáčkem ml. (1975) nad tvorbou Václava Stratila, jihočeskou scénou
a současnou situací v ROXY/NoD. Rozhovor proběhl 27. října 2009.
S Václavem Stratilem (1950) jsi v minulosti spolupracoval již
několikrát. Jak jsi se seznámil s jeho pracemi a kdy se mezi vámi začala
rozvíjet spolupráce?
Studoval jsem dějiny umění v Olomouci, a když někteří moji kamarádi
začali navštěvovat FaVU, jezdil jsem za nimi na návštěvy. To bylo kolem
roku 1998. Tehdy jsem už znal některé Vaškovy práce – staré
šrafované kresby, obrazy vylepované barevnými a reflexními samolepkami,
fotografie z cyklů Řeholní pacient a Česká krajina. Moji první
brněnští kamarádi nestudovali v jeho ateliéru, ale pro Václava je
charakteristické, že se po škole pohybuje napříč ateliéry a nachází si
v nich partnery. Takže jsme se náhodou seznámili v ateliéru Martina
Mainera, kde jsem byl na návštěvě za jeho tehdejším studentem Danem
Vlčkem, dnes členem skupiny Guma Guar. Časem jsem zjistil, že se kolem
Václava pohybují lidé jako Jan Nálevka, Alfréd Symůnek, Blanka
Jakubčíková, Tomáš Zelenka nebo Jana Kalinová… a vlastně jsem postupně
poznával i je.
Takže jste se seznámili úplně
běžně, přes společné známé. Jak se rozvinula ta
spolupráce?
Žil jsem v Českých Budějovicích a měl tam několik přátel, kteří
se věnovali umění: Michala Vavrečku, Honzu Mahra, Dana Vlčka nebo Petra
Brožku. Václav Stratil nás tam začal navštěvovat kolem roku 2000, a
protože jsem měl velký byt, často probíhala tato setkání u mě, nebo
Michala Vavrečky v Českém Krumlově. Václav tam někdy přivezl syny
Štefana a Aloise a Štefanova kamaráda Honzu Šrámka, bylo jim tehdy
šestnáct nebo sedmnáct. Vznikla tak poměrně provázaná skupina lidí,
kteří si rozuměli a pochopitelně měli i nějaké společné nápady.
Z toho samy od sebe vyplynuly i moje první výstavy s Václavem.
Dobrý pastýř, výstava instalovaná do 6. 11. v galerii
U Dobrého pastýře v Brně, se drží v Stratilově koridoru, který
nadsazuje mystifikaci, sebeironii a provokuje mísením sentimentu a
intelektuálních hříček. Nakolik je podle tebe součástí vnitřní
dramaturgie Stratilových prací a nakolik se od ní odklání?
Když to budeme nazývat dramaturgií, pak ta Václavova je mnohem bohatší,
nepřehlednější a chaotičtější. Paralelně se věnuje několika větvím
své práce. Má ale jednu vlastnost, a to tu, že kvůli výstavě své
dramaturgie chce omezit nebo vybrat z nich tu kterou konkrétní. V tomhle
případě jsme společně došli k tomu, že galerie U Dobrého pastýře je
komorní prostor a že by vyhovoval větším obrazům. Zároveň jsme měli
několik pobídek ze strany galeristy Honzy Zálešáka, který si výstavu
představoval jako studovnu, v níž by mohly být prozkoumávány různé
Václavovy strategie a privatissima. Pro Václava sice nebylo zas až takovou
výzvou, aby se v tomto komorním prostoru pokusil o reflexi metod své práce
a přístupů, ale přišla mu sympatická studovna jako metafora prostoru, kde
se vyučuje, kde jsou nastaveny nějaké hierarchie mezi autorem a divákem.
Protože Václavovu práci vždy ovlivňují diskuze s lidmi a podněty zvenku,
kreslil už nějakou dobu věci ovlivněné jeho pedagogickou praxí, takové
vizuální, popletené příklady z matematiky a v chybné české gramatice
hledal vizuální kódy. Nedlouho předtím se mu také dostaly do rukou tabulky
s latinskou gramatikou, které si jako učební pomůcky vyhotovil Václavův
tatínek, rovněž učitel. Také je Václav překreslil. Po naší domluvě,
že U Dobrého pastýře nepůjde o obrazy, se tyto soubory začaly rychle
rozšiřovat. A vznikly také malé autoportréty, v nichž se Václav
stylizoval jako seriózní vyhlížející pán s kravatou, učitel a „dobrý
pastýř“ svých žáků. Tahle výstava je vlastně pohledem na sebe sama,
má v sobě humor a vlídnost, je trochu popletená a senilní, je to takové
dojemné stařečkovské dada. Ale jen co jsme výstavu otevřeli, přijal
Václav jinou roli. Dělá ostrý punk na hranici snesitelnosti.
V poslední době mám pocit, že Stratilovy věci je stejně dobré
„poslouchat“ jako pozorovat. Pavučina intimních příběhů a vnitřní
mytologie extenzuje v rozhovorech návštěvníků Stratilových vernisáží a
výstav. Myslíš, že podobný způsob práce Stratila určuje k lokální
činnosti?
Určitě. Každé dílo má vymezené pole, v němž komunikuje. Některé
výstupy ho mají omezené víc, což si ovšem nemyslím zrovna u výstavy,
jako je tahle. Jsou to srozumitelné kresby pastelkami, a pokud zde očekávám
nějakou negativní reakci, pak asi na infantilitu některých. Ta ale ve
Václavově případě je důležitou součástí poselství, které chce
uměním zprostředkovat svému okolí. Obecně vzato mi ale u umění vůbec
nevadí, když je lokální, když oslovuje jen nejbližší okolí, třeba jen
konkrétní lidi. Akorát je pro mě zajímavé reflektovat, jak fungují
komunikační mechanismy, na co kdo a kdy reaguje, co kdo chápe nebo nechápe a
v krajním případě i odsuzuje.
Příkladem konceptu, který sám o sobě vstupuje do jiných rovin
než v usouvztažnění s díly jinými, je současně probíhající výstava
„Fotr a upír“, kterou Václav Stratil připravil spolu se synem Štefanem.
Fiktivní narativita, pochybná mytologie v kaleidoskopickém vesmíru
přehlceném informacemi zůstává však stále stejně lákavá jako cokoliv
jiného. Uvažuje Stratil v jazyce reklamy?
Václava zajímají všechny komunikační mody, které nás obklopují, a
snaží se v nich nějakou přesmyčkou objevit poetickou formuli. Reklama
k tomu může patřit. Není to tak dávno, co modrými propiskami a
stříbrnými gelovými fixami interpretoval listy z českých deníků.
Vyhledával souvislosti vznikající na listech MF Dnes nebo Lidových novin,
které jsou velmi často dílem náhody. Nešlo o nějaké chyby nebo šotky,
ale spíš o konstelace, které na těch listech vznikají, kdy jednoduchou
asociací lze některé prvky z těch novin (fotografie, titulky) vzájemně
spojovat a vytvářet tak poetické a drzé komentáře k různým událostem,
ale i samotným médiím.
V roce 2008 byl hostem výstavy
„Jak se zachovat, když tě někam pozvou“ Jan Nálevka. Jan Nálevka
dlouhou dobu spolupracoval s Milanem Mikuláštikem (MINA) a na konci minulého
desetiletí byl studentem a absolventem Stratilova ateliéru na brněnské FaVU.
V jakých rovinách se střetávají práce Jana Nálevky a Václava
Stratila?
V citovosti. V tomhle konkrétním případě sice šlo hlavně o to, že
oba mají důvody objevovat nové obsahy pro monochromní díla, i když
každý volí úplně jiný přístup. Něco na styl, když dva dělají
totéž, nemusí to být totéž. Společný průsečík mezi nimi ovšem
nacházím v tom, že vždy pracují se silnými emocemi. U Václava jsou víc
vidět a u Honzy jsou spíš pohnutkou. Výstava měla hlavně vytvořit
napětí mezi nimi. Prezentovali v podstatě podobné práce, byly to samé
modré plochy, ale uvnitř této blízkosti existovalo odchýlení. To je přece
na výstavě zajímavé, pokud díla nejsou ve vzájemné opozici, ale existuje
mezi nimi nějaká škvíra, trhlina, kterou jako diváci vyplňujeme svými
domněnkami, odhady, interpretacemi.
Mezi lidmi, kteří měli na Václava Stratila vliv, zastává
důležité místo paní Adriena Šimotová. V jaké rovině se podle tebe
projevuje vliv této významné umělkyně a životní družky dalšího
výtvarníka Jiřího Johna?
Pro Václava je to dodnes jeden z nejdůležitějších uměleckých a
lidských vztahů. Jestli k sobě byli důvěrní v 80. letech a
spolupracovali je jedna věc. Druhá věc je, že Václav cítí v Adrieniných
postojích i nyní, po dlouhé době, co se ve své práci vydali jinými
směry, že Adriena Šimotová má hluboké porozumění pro jeho provokace a
lumpárny, protože ví, že i jeho největší kacířství je u něj
ověřováním spirituálních principů. Václav neustále sonduje vlastní
poměr k duchovnu a víře. Vždyť i Dobrý pastýř je pro něj metaforou
duchovního vztahu. Asi by o tom lépe mluvil sám Václav, protože
s Adrienou Šimotovou ho spojuje láska a hluboké přátelství, ale z toho,
jak si o ní povídáme, mi dochází, že Václava na ní přitahuje jemnost,
spiritualita a zároveň pevnost jejích názorů a citů. Zcela také věří
jejímu umění. Myslím si, že každý má v životě nějakého druha a
průvodce, se kterým ani nemusíš být, ale stále ho vnímáš a obracíš se
k němu ve svých myšlenkách. A tím Václavovým je Adriena.
Opusťme pro chvíli Stratilovu galaxii a věnujme se tématům
souvisejícím s jihočeskou scénou. Na vernisáži u Dobrého pastýře se
s tebou objevil Michal Vavrečka, se kterým také několik let spolupracuješ
na výstavách. Vím, že mezi nimi došlo k určité tvůrčí konfrontaci.
Jakým způsobem se u Vavrečky projevuje Stratilův vliv, a Vavrečkův
u Stratila? Co bylo „South Face“ a v jakých sférách
působilo?
Pozor, s Michalem Vavrečkou jsme moc výstav neudělali. Myslím, že dvě.
On si vybírá témata velmi náročná na realizaci, takže mu příprava
nějakého díla trvá neskutečně dlouho. Je to ale můj nejlepší přítel,
už dlouho k sobě patříme. Věřím také, že je to jeden
z nejpozoruhodnějších umělců u nás a že až jednou dokončí
monumentální kresby, které dělá už tři roky a přinejmenším další
tři roky ještě dělat bude, tak to poznají i ostatní. Ale otázku na vztah
a vzájemné vlivy mezi ním a Václavem Stratilem by měli zodpovídat oni.
Jsou si blízcí, mohou spolu mluvit o jemných nuancích v umění
i duchovních otázkách. U Dobrého pastýře jsou Václavovy autoportréty,
které jsou Michalovi dedikované. Není to tam napsané, ale je to tak.
A South Face? Proč to vytahuješ? To je děsně dávno. Kluci z Rafanů se mi
kvůli tomu ještě pořád posmívají. Tak, žil jsem v Českých
Budějovicích a byla to nuda. Myslím, že zase mluvíme tak nějak o době po
roce 2000, když se tam začali objevovat mladí lidé, kteří měli talent,
postupně se dostávali na umělecké školy, a kdy jsme společně vystavovali
na různých místech. Tehdy jsme se jeden rok snažili vytvořit program,
který by upozorňoval na to, že jde o určitý okruh lidí, kteří se mezi
sebou baví a inspirují. Takhle vznikl a zanedlouho i zanikl South Face. Nikdy
ale neměl nějaký ideový rámec, šlo spíš o to, jak se na maloměstě
organizovat a jakým způsobem zaštitovat naše akce. 
V roce 2003 jsem odešel do Prahy a moje
aktivity na jihu skončily. Občas spolupracuji už pouze s Michalem Škodou
z Domu umění. Jinak tam o mě nemají zájem. Ukázalo se, že mohu
dosáhnout čehokoliv, ale tam to nikoho nezajímá. Doma prorokem nebudu.
Příští rok mám ale v plánu udělat v Budějovicích výstavu lidem,
kteří odtud pocházejí, nedávno dostudovali výtvarné školy a začínají
být zajímaví. Jejich práce má také společné aspekty, třeba snahu
vytěžit něco pro současnost z umění předcházejícího modernismu. Asi
proto, že všichni studovali na střední škole v Českém Krumlově,
u Michala Vavrečky a Evy Výborné. A teď ti asi dochází, že to jsou
i moji přátelé, ti poslední co tam mám. Hlavní ale je, že to je nová
generace, kterou si tamní galeristi klidně nechají uniknout, protože jsou
spokojení ve vlastním provincionalismu. Někdy si říkám, že zdejším
galeristům a kurátorům jde hlavně o to, aby si veřejnost nevšimla, jak
špatné umění jim obvykle servírují. Takže opravdové talenty raději
nechají nepovšimnuté. Je to tam v hrozném stavu. A teď si uvědomuji, že
mám ještě dva projekty pro Budějovice. Už dlouho tam chci udělat velkou
přehlídku aktuálního českého umění, protože tam nebyla od té doby, co
Milan Salák a Vít Soukup připravili v roce 2000 výstavu Jižní
záležitost. A vedle toho bych chtěl udělat promítání uměleckých filmů
v tamním kině Kotva. To je jediné kino, kde se pokoušejí o kvalitní
filmovou dramaturgii. Jeho vedení má ambice, které vnímám jako jednu
z mála výjimek ve městě, které je nebezpečně spokojené samo se sebou.
Asi je poznat, že to tam mám stále rád, ale žiji v Praze a učím
v Brně, takže toho mám nad hlavu. Tak se prostě musím dokopat k tomu
vyplnit nějaké formuláře, požádat o podpory, protože tohle už nemá
být South Face, práce na koleni, ale akce, se kterými by se mohli
Budějčáci pochlubit kdekoliv v republice.
V Ateliéru (č. 21, 2009, s. 2) vyšel tvůj článek „Jděte
k čertu“. Byl jsi členem odborné komise, která pro Linhartovu nadaci
měla určit vedení experimentálního prostoru ROXY/NoD (donedávna jím byl
Milan Mikuláštik). Na vaše rozhodnutí však nikdo nebral ohled, a kurátorem
galerie byl jmenován Jiří Machalický (1952). Během posledního roku se
podobně pochybných zákroků stalo více. Richterovy nesmyslné zásahy
v oblasti financování divadel, odvolání Karla Srpa z funkce pověřeného
ředitele GHMP, zrušení Opavského domu umění, odvolání Ivana Neumanna
z ČMVU (ze kterého nikdo ze zaměstnanců nesměl, z rozhodnutí Davida
Ratha, učinit rozhovovor s médii), odvolání Marcela Fišera z vedení
Galerie Klatovy/Klenová, v neposlední řadě pokus o odvolání Petra Nedomy
z čela Rudolfina. Jakým způsobem přistupuješ k těmto událostem a
naprostému ignorování „dobré praxe“ ze strany politiků?
Nebyl to článek napsaný k publikování, ale otevřený dopis, který
šéfredaktorka Ateliéru Blanka Jiráčková považovala za vhodný otisknout a
dostala moje svolení. Také jmenuješ hodně kauz, z nichž by každá byla na
dlouhou diskuzi. Navíc se necítím kompetentní mluvit o všech.
V případě NoD byla jmenována odborná komise, která měla projít
přihlášené kandidáty a na základě jejich písemných projektů vybrat
některé do druhého kola. To jsme udělali, strávili dva dny pohovory
s kandidáty v druhém kole. Všechno za účasti zástupců ROXY/NoD a
Linhartovy nadace, kterým jsme dali svá doporučení a probrali s nimi
všechna pro a proti. Odcházeli jsme přesvědčení, že jsme něčeho
dosáhli. Takže celý ten proces byl nakonec ze strany ROXY/NoD vetován.
Nevadí mi, že se kurátorem stal Jiří Machalický, osobně proti němu nic
nemám, ale jeho projekt byl slabý a nikdo z nás ho nenavrhl ani do druhého
kola. A vadí mi, že byl dosazen navzdory názoru lidí, které si ROXY/NoD
pozvalo, aby prověřili kvalitu projektů. Takže ROXY/NoD a Linhartova nadace
popřeli smysl jakéhokoliv výběrového řízení. Je neférové a hluboce
trapné, jak se u nás přestal brát ohled na odborné kvality u věcí,
které s odborností víc než souvisejí. A to se myslím týká i většiny
z tebou jmenovaných kauz.
Když vedení SČK odvolalo z funkce Ivana Neumanna, Milena
Bartlová za Umělecko-historickou společnost v českých zemích hbitě
zareagovala dopisem, ve kterém navrhovala SČK konzultace stran výběrového
řízení pro zvolení ředitele zavedené instituce. Nikdo jí neodpověděl.
Kde jsou podle tebe hranice politického vměšování do oblasti
kultury?
K odvolání Ivana Neumanna se vyjadřovat nemohu. Upřímně řečeno, jím
vedená ČMVU mě už léta ničím nezaujala. Její výstavní prostor byl
mrtvý. Takže jsem rád, že tam nastoupili jiní lidé. Protože ale bych měl
s galerií přejmenovanou na GASK spolupracovat, asi bych se k tomu neměl
víc vyjadřovat. Někdo by mé názory mohl považovat za podjaté. To nic
nemění na tom, že všechny zásahy politiků do řízení uměleckých
institucí nejsou v pořádku. Pochopitelně, dokud budou existovat politici,
budou mít vliv i na kulturu. Kdybychom jim ale víc dávali najevo, že
společnosti pouze slouží, nebo jak říká Milan Mikuláštík, že „jsou
našimi zaměstnanci“, nemuseli by kultuře být nebezpeční. Je správné
vyvíjet na politiky tlak, upozorňovat, že navzdory vlastnímu přesvědčení
nejsou nijak výjimeční. To by ale celá společnost musela ztratit respekt
před mocnými jedinci. Je škoda, že máme ve volbách šanci zvolit, ale už
nemáme možnost někoho odvolat. Neměli bychom podobný mechanismus do našeho
politického systému zabudovat? Takové „odvolby“.
Napsat komentář