„Kulturní turista“ Petr Malina, malíř čistých a klidných obrazů,
hovoří o své nejnovější tvorbě a výstavách, které ho zaujaly.
Absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze. Na podzim roku 1998 obdržel
stipendium na Statliche Akademie der Bildenden Kunste v Karlsruhe, kde studoval
v ateliéru profesora van Dulmena. Od března do května 2000 působil na
Middlesex University – School of Art, Design and Performing Art
v Londýně.
Můžeš trochu představit, čemu se věnuješ, co tě zajímá a
jaké jsou tvé inspirační zdroje?
Odpověď je jednoduchá, věnuji se malbě, která mne už přes patnáct
let zajímá a fascinuje. Malba mě naplňuje. Našel jsem způsob, kterým mohu
sdělovat svoje pocity formou, která je stará stovky let a přitom stále se
proměňující a aktuální. Inspirací je pro mě okolní svět, často
i cesty do zahraničí, kde je člověk vytržen ze svého každodenního
prostředí. Jeho smysly jsou uvolněné a soustředěné v mnohem větší
míře na to, co se kolem děje. Samozřejmě mě inspirují také dějiny
umění, ale i současné umění a film. Film nemusí být ani nějak
zajímavý, ale pokud má člověk výtvarné cítění, může objevit
úžasné obrazy i ve „špatných filmech“. Najdeme i filmaře, kteří
s obrazem zacházejí velmi poučeně a překračují hranice filmu do jiných
oborů, takovým autorem je pro mě například David Lynch, u něhož
nacházím velmi silné obrazové cítění.
U koho jsi studoval a co to pro tebe znamená
s odstupem času?
Studoval jsem na pražské Akademii v ateliéru Jiřího Sopka a rok jsem
byl také v ateliéru Jiřího Davida. U Jiřího Sopka jsem strávil šest
let. Byla to v podstatě hodně intuitivní volba. V době, kdy jsem se
hlásil na Akademii, jsem příliš uměleckou scénu nesledoval. S odstupem
času musím říci, že pokud bych měl volit znovu, neměnil bych. Se Sopkem
si maximálně vyhovujeme naturelem, on lidem, které si vybere, dává volný
prostor, věří jejich talentu a nechává jim velkou volnost projevu. Je to
vlastně hodně intuitivní přístup, který nechce příliš vést, ale
spíše „navádět“ k samostatnosti a osobnímu objevování. Důležitým
faktorem, který sám Sopko zmiňuje, je i vytvoření silného tvůrčího
prostředí, kde se výrazné talenty ovlivňují mnohem více, což jim
pomáhá rychleji se vyvíjet a učit se navzájem. A zásadním momentem byl
také asistent Igor Korpaczewski. Stejně jako Sopko je silnou vyhraněnou
osobností, která už dávno překročila rámec svého asistentského statusu
a vytváří s Jiřím Sopkem vyváženou dvojici jakýchsi mediátorů
ateliéru. Myslím si, že ateliér malby má v rámci pražské Akademie své
nezastupitelné místo. Rok jsem pak také strávil v ateliéru vizuální
komunikace Jiřího Davida. Bylo to pro mne příjemné oživení a vyzkoušení
si jiného přístupu k práci. Výuka se odehrávala zejména v rámci
intenzivních ateliérových diskuzí.
Promýšlíš obrazy dopředu, nebo jsou výsledkem aktuální
situace a nápadů?
Kombinuji oba přístupy. První – koncepčnější, při němž už mám
vybraný motiv, který příliš v průběhu práce na obraze v kompozici a
barevnosti neměním. Snažím se nalézt co nejpřesnější řešení námětu
a formátu. V podstatě takto přistupuji hlavně k větším obrazům,
v nichž předem promýšlím rozměr ve vztahu k námětu. Pak mám takový
živelnější přístup, a to spíše u menších obrazů. Volím motivy,
u kterých cítím jejich lepší vyznění na menší ploše. U menších
obrazů se také často nechávám unést momentální náladou a pocity a
často realizuji věci, ke kterým se autor dostane až v průběhu tvorby.
Jsou dílem jakési zřetězené inspirace. Bez předchozí práce se k nim ve
své podstatě není možné „promalovat“.
Pracuješ v malbě s fotografií – jakými postupy se
dopracuješ k výsledku, jak tvé obrazy vznikají?
Rozhodně ne „apriori“, naopak. Zprvu jsem k lidem, kteří malovali
podle fotografií, byl skeptický. Sám jsem v té době (první roky na
Akademii) maloval podle svých kreseb. Po určitém čase jsem však cítil
nutnost změnit přístup a fotografie mi přirozeně vplula do cesty. Nejprve
jsem si z ní vybíral motivy ke svým akvarelům, a z těch se pak inspiroval
k obrazům. Moje touha po větší realističnosti mne ještě více fotografii
přiblížila. Dnes ji beru jako inspiraci, využívám fotoaparát jako svůj
skicák. Zaznamenávám si obrazy, které mne fascinují, a z těch si poté
vybírám. Někdy celý motiv a jindy naopak zvolím pouze některé fragmenty,
s nimiž dále pracuji.
Jakému tématu se aktuálně věnuješ?
V současnosti zpracovávám několik paralelních témat. Stále mne
fascinuje galerijní prostředí, kterým jsem se na svých obrazech zabýval
i v minulosti. Druhým takovým větším tématem je město, v jeho spíše
perifernějších polohách a nezvyklých pohledech. Nechci to ale ani více
specifikovat, protože to stále zůstává ve fázi vzniku, a tak je příliš
brzy to více rozvádět. Protože jsem malíř, tedy vizuální umělec, baví
mne vyjadřovat pocity a myšlenky obrazy a ne slovy.
Můžeš říci něco o svých výstavních
aktivitách?
Každý rok realizuji nějakou samostatnou výstavu. Naposledy na začátku
ledna to byla výstava „Večer se blíží“ v galerii 207 na pražské
VŠUP. Předtím na podzim to bylo v galerii Paul Sties v Kronbergu
u Frankfurtu nad Mohanem. V současnosti připravuji na březen menší
projekt do jednoho kolínského prostoru a v červnu bych měl mít výstavu
v Chrudimi. Rád bych si také udělal po delší době nějakou větší
prezentaci v Praze, ale to je zatím ve fázi příprav.
Sleduješ výtvarné dění v Čechách? Co tě v poslední době
zaujalo?
Samozřejmě sleduji, co se děje, ale z minulého roku musím zmínit
spíše zážitky ze zahraničních výstav, které pro mne „přehlušily“
domácí scénu. Nejprve bych zmínil Petera Doiga, jehož v podstatě
retrospektivní výstava prošla několika západoevropskými galeriemi. Shodou
okolností jsem měl možnost vidět jej nejprve na jaře v londýnské Tate
Modern a pak ještě na podzim ve frankfurtské Shirn galerii. Je to naprosto
výjimečný talent, originální malíř, pracující stranou všech
aktuálních tendencí. Pak to byly projekty ve varšavské galerii Zachetta,
polské Narodní galerii, svým pojetím ale bližší německým kunsthalle,
kde v zimě byla výstava polského malíře Willhelma Sasnala a v létě pak
retrospektiva Belgičana Luca Tuymanse. Oba výjimeční malíři pracují
oproti Doigovu intuitivnějšímu přístupu konceptuálněji. Sám Tuymans
patří k jedněm z průkopníků konceptuálnějšího přístupu k obrazu a
Polák Sasnal v tomto duchu pokračuje. Sám dokonce přiznává i inspiraci
o generaci starším Tuymansem, a posouvá to ještě dále například svými
videoinstalacemi. Bylo velmi zajímavé vidět srovnání dvou generačně na
sebe navazujících umělců ve stejném prostoru v rozmezí půl roku.
A nakonec musím zmínit říjnový víkend v Londýně, kde probíhalo
několik veletrhů umění, z nichž dominantní Frieze Art Fair v Regents
Parku bohužel až tristním způsobem několikanásobně převyšuje
„podobný“ veletrh umění pořádaný v pražském Mánesu, a to svojí
kvalitou, velikostí, návštěvností… Dále mě zaujala výstava pozdních
obrazů Marka Rothka, retrospektiva Francise Bacona v Tate Gallery a nově
otevřený naprosto fenomenální prostor 
nové Saatchi Gallery
s přehlídkou současných čínských umělců, bohužel zase o řád
převyšující podobný podzimní projekt v pražském Rudolfinu. Z Čech,
v minulém roce na kvalitní výstavy podle mého názoru spíše průměrném,
bych zmínil retrospektivu Antonína Střížka v pardubické oblastní
galerii. Tento český malíř je pro mne synonymem generace Tvrdohlavých, ač
k nim nikdy nepatřil. Líbil se mi i projekt „Die Gehilfen“ v Galerii
u bílého jednorožce v Klatovech, pro mne v jedné z nejkrásnějších
českých galerijních prostor. Bohužel nemůžu nezmínit dlouhodobé
zklamání z Národní galerie vedené Milanem Knížákem, a to zejména její
současnou sbírku ve Veletržním paláci, na kterou pomalu dosedá
regionální prach. Svojí současnou koncepcí výstav nemůže konkurovat
srovnatelným galeriím podobného charakteru, a to dokonce ani v rámci
střední Evropy.
Máš nějaký zajímavý kulturní zážitek?
Z posledního roku mimo výtvarné umění mne zaujal film „Až na krev“
a „Rembrandt“ od Petera Greenawaye. Z hudební oblasti pak koncert
bývalého frontmana kapely Faith No More Mike Pattona s italskou hardcorově
minimalistickou kapelou Zu.
Napsat komentář