Okem umělce… (Rozhovor s Evženem Šimerou)

Evžen Šimera – absolvent AVU ateliéru Vladimíra Skrepla, jeden z letošních šesti finalistů ceny Jindřicha Chalupeckého, která bude letos probíhat v Brně, vypráví o svých nových projektech a výstavních aktivitách.

Na čem právě pracuješ?

Blíží se finále Ceny Jindřicha Chalupeckého a já byl letos vybrán mezi těch 6 „šťastlivců“, co se budou koncem října v Domě pánů z Kunštátu v Brně snažit předvést v tom nejlepším světle. Říkám to tak s lehkou ironií, protože ve finále se letos sešlo několik mých kamarádů a je legrační poslouchat nekonkrétní odpovědi na mou otázku, co tam budou vystavovat. Někteří jsou mi hodně blízcí a snad poprvé v životě mám pocit, že přede mnou něco tají. U mě je to opačný případ, já začal pracovat před několika lety s přesvědčením „karty upřímnosti“, a tak se vždycky s každým podělím o své plány a představy, někdy si připadám vážně jako takový umělecký prosťáček. Má to ale i své světlé stránky, to když pak můžu zakomponovat postřehy a názory ostatních, prostě asi platí, že více hlav více ví!?Jsem teď tedy v procesu výroby instalace, kterou se budu snažit zaplnit celou jednu místnost. Vlastně ta moje hlavní (ruční) práce na mě teprve čeká, to až se převeze do Brna 40 dřevěných kostek, vážících dohromady asi tunu a půl. Vybral jsem si místnost v prvním patře (bez výtahu), tak dost spoléhám na brněnské zaměstnance! Doufám, že se budou s nadšením podílet na vzniku tak „monumentálního díla“. Budu navazovat na své předchozí projekty, v nichž jsem pracoval s objektem stojícím na pomezí malby a sochy, a taky znovu využívat technologii malby, kterou jsem před několika lety začal propagovat – jedná se o tzv. Nový dripping. Celá instalace zůstane nebarevná a měla by působit téměř jako nějaká stavba, to asi proto, že jsem se opět svěřoval jednomu nadějnému mladému architektovi.

Máš nějaký zajímavý kulturní zážitek?

Ani ne, bohužel. Výstavní sezona se teprve pomalu rozjíždí a to, co jsem nedávno viděl, ve mně zase tak hluboký dojem nezanechalo. Trochu mě těší, že jsem se vrátil ke čtení beletrie. Teď zrovna čtu knihu, na doporučení Vladimíra Skrepla – mého bývalého profesora. Zjišťuji, že je to vlastně spíše pro děti – od Geralda Durrella „O mé rodině a jiné zvířeně“. Čtu to sice nějak pomaleji než obvykle, ale je to takový mentální odpočinek, na rozdíl od knih Michela Houellebecqa, které jsem četl těsně před tím. Taky jsem si nějak oblíbil tvář herečky Scarlett Johansson v posledních filmech Woodyho Allena, hlavně nad Match Pointem jsem se nějak pozastavil, něco mi připomínal!

Co plánuješ v nejbližší době?

Teď bych rád vytvořil svůj příspěvek pro projekt Krištofa Kintery BIG GRUPPEN HYBRID PAINTING SESSION, to bude takové malování po zdi. Pak je na řadě Chalupecký, následně bych měl mít v listopadu samostatnou výstavu v Praze v nové galerii Prinz Prager. Další věc bude společná výstava v Blansku, tak někdy v listopadu. Rád bych více cestoval, ale teď na to nemám moc čas. Doufám, že začátkem prosince se pojedu podívat někam za hranice, abych si doplnil aspoň malý okruh informací.

Můžeš říci něco o svých výstavních aktivitách?

Poslední dobou dost vystavuji. Předevčírem jsem odvezl svou instalaci z Bienále mladého umění u Zvonu v Praze. Několik dní před tím začala v brněnské Wannieck galerii výstava české a slovenské malby, kde mám taky několik věcí. O prázdninách byly výstavy v Klatovech a Lounech. Jsem moc rád, většina těch výstav byla dobrá a měly smysl. Rád bych začal vystavovat i v cizině, což je pro mě zatím téměř úplná neznámá. V Čechách je to příjemný, celkem je o mě zájem, mohlo by se ale už pomalu zlepšovat zacházení s umělci z pozice institucí. Když slyším vyprávět třeba Ondřeje Brodyho, který má hodně zkušeností s výstavami svých věcí v cizině, jaké jsou tam podmínky, dost mě pak rozčiluje situace u nás. Je pravda, že umělci jsou vystudovaní lidé, a když pracují na díle pro výstavu (a to jakoukoliv technikou), bylo by naprosto přirozené, aby za svou práci dostali honorář, tak jak ho dostane třeba kurátor, který výstavu koncipuje. V Čechách tomu tak ale v 99 % nikdy není, umělci jsou bez honorářů za výstavy a naopak si musí hradit náklady na vznik svého díla. Je to vážně tragikomické a pouze to ukazuje odhodlání a víru lidí zabývajících se uměním. Je tedy až zarážející, kolik celkem dobrých výstav vzniká u nás s tímto rozšířeným přístupem. Jsem ale optimista a věřím, že se to bude postupně zlepšovat, tak jak se postupně zlepšuje situace například s množstvím soukromých, nekomerčních i komerčních galerií nebo celkovým přístupem širší veřejnosti k existenci umění v současné společnosti.

Co tě zaujalo v oboru malby v českém prostředí, co naopak hodnotíš kriticky?

Současnou českou malbu nemám příliš prostudovanou, navíc se pohybuji převážně v pražském okruhu, na druhou stranu se snažím chodit na většinu výstav. V poslední době dal dohromady celkem zajímavý přehled mladší generace Richard Adam v brněnské Wannieck gallery. Nejvíc mě překvapily obrazy od Roberta Šalandy, ty byly na české poměry úplně jiná liga. Pak dva skvěle zvládnuté kousky nábytku osvětleného televizní obrazovkou od Ludka Rathouského a také 3 starší, betonově vypadající obrazy Milana Saláka. Zmínil bych i Davida Hanvalda a jeho poslední velkoformátové práce.

Je nějaké téma, ke kterému se chceš vyjádřit?

Přál bych si, aby česká společnost časem porozuměla výtvarnému umění, aby se lidi snažili mít více zájmů, chodili do společnosti (a to ne jen ta nejmladší generace), lépe a zdravěji jedli, nejezdili ve starých autech do Chorvatska, zajímali se více o ekologii, začali používat deodoranty, mladý holky se neoblékaly jako ruský šlapky, muži se nestyděli používat parfémy a nechodili převážně v šedých a hnědých barvách.
Je toho moc, k čemu bych se rád vyjádřil, ale raději si začnu všímat sám sebe a začnu
u sebe napravovat ty věci, které jsem právě zmínil, protože jsem také Čech.

Související odkazy: www.evzensimera.name