Martina Hozová se narodila ve znamení Blíženců 14. června
1971 v Hradci Králové. Je absolventkou SPŠ sochařsko-kamenické
v Hořicích v Podkrkonoší a Akademie výtvarných umění v Praze, kde
v letech 1989–1995 studovala sochařství v ateliéru prof. Karla Nepraše a
v letech 2006–2008 v rámci programu CŽV obor restaurování sochařských
uměleckých děl u prof. P. Siegla. Tvorbu Martiny Hozové reprezentují
sochy, koláže, kresby a malby. Obsahově je jejím ústředním tématem
zájmu člověk, konfrontovaný na jedné straně se sebou samým, se svojí
spiritualitou a pudovostí, a na straně druhé se společností, s jejími
náboženskými, etickými a společenskými normami.
Vznik všech prací provázejí právě úvahy o platnosti těchto
vytvořených norem, o neustálých kolapsech etických principů,
o schizofrenním jednání jedince v rámci společnosti, o náboženském
dogmatizmu, o vlivu křesťanské ideologie a jejích symbolů na současného
člověka a o jeho schopnosti zabývat se tím, co ho přesahuje. Výchozím
bodem pro její tvorbu je dějinné výtvarné zpracování lidského
morálního archetypu zachyceného ve vypjatých polohách a všeobecně
známých souvislostech nejrůznějšími umělci. Reakce na západoevropskou
křesťanskou historii, aktualizace a parafrázování „věčných témat“,
nacházení jiných souvislostí, posouvání významů, realizace
hypotetických vizí vzniklých přepracováním zažitých náboženských
výjevů, to vše je základní koncepcí autorčiny tvorby. Poslední práce
Martiny Hozové jsou typické tím, že se v nich v souvislosti s figurou
objevuje zobrazení reálných předmětů, příznačných pro dnešní dobu,
které symbolizují naši současnou závislost na technice, která nám
přináší své výhody, ale i značné limity. Sochy realizuje
v nejrůznějších materiálech, jako je kámen, románský cement, acrystal,
pálená hlína, sádra, štuk apod.
1. Co vás přivedlo k výtvarnému umění, konkrétně
k sochařině? Co bylo zlomovým okamžikem?
V případě mé osoby se nejednalo o nějaký zlomový okamžik, všechno
plynulo tak nějak přirozeně. V době základní školy se u mne patrně
projevily určité náznaky výtvarného nadání, a tak jsem začala chodit do
výtvarného kroužku. Ve 14 letech jsem udělala talentové zkoušky na
hořickou sochařskou školu, kde jsem si již jednoznačně uvědomila svoji
inklinaci k sochařskému oboru. Pak jsem se dostala do Prahy na Akademii
výtvarných umění, kde jsem měla to štěstí studovat právě figurální
sochařství v ateliéru prof. Karla Nepraše. Z tohoto rozjetého vlaku se
už pak nedalo vyskočit.
2. Ústředním tématem Vaší tvorby je spiritualita a
náboženská tematika. Souvisí to s Vaší vírou/nevírou?
Souvisí to především s mojí hodnotovou orientací a mým životním
postojem, kde hledání určité duchovní dimenze má naprosto zásadní
význam. Je mi proti srsti dnešní materiální pojetí života a
všudypřítomný konzum, který je mi odporný. Zneklidňují mne tendence
současné doby, která je příznačná rozkolísaností etických a
morálních hodnot, vadí mi nelad s přírodou a nedostatek altruismu
v mezilidských vztazích. Proto se jakoby obracím do minulosti a hledám
nějaké záchytné body. Vždy mne fascinovala doba středověku,
středověkého křesťanského umění a jeho duchovního světa symbolů.
Právě západokřesťanská ikonografie má pro mne zásadní význam. Na
pozadí křesťanských i jiných symbolů mohu rozvíjet svoje
morálně-kritické vize a vypořádávat se tak s neduhy, které mne trápí.
Symboly mne fascinují, protože dokáží mobilizovat i naše nevědomí a
vyvolávat v nás určité asociace.
3. Jak se díváte na to, že právě Česká republika se řadí
mezi země s nejnižším počtem věřících, z čeho to podle Vás
pramení?
Nevím, na kolik jsou relevantní výsledky nějakých sociologických
průzkumů, protože otázka víry je určitě pro některé lidi natolik
citlivou a intimní záležitostí, že vyjadřovat se k ní na pozadí
pouličního sběratele dat nepovažují za vhodné. Česká spiritualita je
bezpochyby komplikovaný jev. Určitě je determinována naším složitým
politicko-historickým vývojem, ale i polohou naší země, která je zemí
tranzitní. To patrně není dobrá půda proto, aby se tu lidé chovali
příliš rigorózně. Naopak – nutí je to k určité duchovní
flexibilitě, neutralitě nebo chcete-li vlažnosti, a to z důvodů ryze
pragmatických. Určitě na těchto postojích měla podíl i rozporuplnost
v chování a konání církve a její démonizace v období naší nedávné
komunistické minulosti. Těch důvodů bude nepochybně více, toto je jen můj
velmi zjednodušený pohled.
4. Jak se měnila tvorba v průběhu Vašeho života? Jaká byla ve
svých počátcích a jaká je nyní?
O volné tvorbě se dá s rezervou hovořit v době studia na AVU, kde
jsem si především zkoušela nejrůznější sochařské postupy, přístupy a
materiály. Jsem člověk z podstaty těkavý, a tak u mne najdete velmi
různorodé polohy – od netradičních postupů ztvárnění lidské figury
až po velmi realistické tendence, se sklony k určitému zastydlému
historismu. Tuto polohu se však teď snažím vědomě opustit a volit
alternativnější způsoby vyjádření. S jinými zkušenostmi a odstupem
několika let se kupříkladu vracím k nápadům z počátku 90. let. Po
dokončení vysoké školy bylo také období, kdy jsem nedělala vůbec nic.
Profesor Nepraš z toho byl značně nervózní, nabádal mne k určité
zodpovědnosti, ale nebylo to nic platné. Nebyla u mne ta vnitřní potřeba
něco dělat, takže by asi stejně nevzniklo nic smysluplného. Pokud to mám
shrnout – způsoby vyjádření jsou u mne proměnlivou záležitostí, ale
téma zůstává. Tím je člověk ve vztahu k ostatní societě,
konfrontovaný se sebou samým, se svojí spiritualitou a pudovostí.
5. Jakým směrem se bude Vaše práce ubírat nyní a čím se
chystáte veřejnost překvapit?
Už delší dobu mám v hlavě určité vize, které bych chtěla nějakým
způsobem zhmotnit. O co konkrétně půjde, bych nepředjímala. U mne je
proces tvorby velkým dobrodružstvím, nikdy dopředu nevím, co z toho
vyleze. Vždy mám sice nějakou představu, ale pak nechám naplno pracovat
svoji intuici, nevědomí a náhodu. Pokud se mi podaří dát dohromady
nějakou smysluplnou kolekci, která projde mojí autocenzurou, teprve pak
s tím budu zatěžovat okolí. Teď se budu jenom modlit, aby nastala
příznivá konstelace pro tvorbu, neboť pro realizaci sochy potřebujete
vhodné podmínky. To znamená peníze na materiál, dost času na práci a
samozřejmě patřičné naladění. Doufám, že tato souhra okolností nastane
dřív, než pro mne ty nápady přestanou být aktuální.
6. Jaké poselství se skrývá ve Vašich dílech?
Když to velmi zjednoduším, většinou se jedná o poselství
morálně-kritické. Nerada bych ale vypadala jako nějaký moralista. Vždy je
dobré, když to má určitou nadsázku nebo trochu humoru. Také se snažím,
aby ty věci byly sdílné a vyvolávaly určité asociace, k čemuž často
používám právě symbolů. Teď trošku žiji pod dojmem ze svých
posledních výstav, kdy jsem měla pocit, že lidi na ty moje věci reagují,
že je nenechávají netečnými. Bylo to povzbudivé zjištění a cítím
velkou motivaci do další práce.
Fotografie k textu jsou z archivu Martiny Hozové.
Napsat komentář