Adéla Taş není jen křehkou a půvabnou ženou, která je snem mnoha
mužů. Je to především silná žena se smyslem pro charitu, dobro a umění.
Narodila se den před Štědrým dnem 23. prosince 1981 v Plzni. Absolvovala
základní uměleckou školu. V devíti letech začala navštěvovat lidovou
školu umění pod vedením akademického sochaře Jaroslava Veseláka.
Věnovala se především keramické a sochařské tvorbě. V roce 1997 byla
přijata na uměleckoprůmyslovou školu Zámeček v Plzni – obor
kamenosochařství. V průběhu studia cestovala po světě a poznávala
umění a kulturu jiných zemí, což ji do budoucna velmi ovlivnilo.
V roce 1998 poznala režiséra Václava Chaloupka, se kterým pak
spolupracovala na natáčení několika večerníčků (Madla a Ťap, Méďové
a další). Zde poznala krásu a světlo přírody. Z této doby v ní utkvěl
obdiv ke zvířatům, která velmi často zpodobňovala i na svých obrazech.
V roce 2001 nastoupila na plzeňskou pedagogickou fakultu – obor
učitelství pro střední školy – výtvarná kultura a malba. Během studia
opět velmi cestovala po světě a sama se naučila malbě portrétů (etnické
portréty žen a mužů). Pobyt v Thajsku a Indonésii ji oslovil nejvíce.
Fauna a flora těchto zemí a chudoba místních lidí jí navždy utkvěly
v paměti a právě od této chvíle začala snít o práci v některé
z charit. V roce 2004 přerušila studium a odcestovala do Itálie a později
do Německa. V Německu se pak mimo jiné stala členkou charitativní
organizace Peaceworkers.de, která pomáhala dětem z chudých zemí a
zajišťovala peníze například na operace „vodních hlav“ mnoha dětí
z Rumunska. Při pobytu v Německu Adéla Taş začínala s tvorbou prvních
pláten. V roce 2007 odcestovala a usídlila se na ostrově Mallorca, kde
velmi rozvinula svou uměleckou kariéru. V tomtéž roce vystavovala
v nejexkluzivnější baleárské galerii Hella-Maria-Hoffer, kde se prodaly
všechny její obrazy. Cestu do síně slávy Adéle umožnila série obrazů
torerů, kdy si obrazy koupili Angličané, Němci, Holanďané, a stali se
sběrateli jejích děl. V roce 2008 pracovala pro galerii Arte Casa, kde
nejen prodávala, ale i vystavovala.
V roce 2009 musela z rodinných důvodů odcestovat zpět do České
republiky. Neztratila kontakt s Mallorkou a nadále úspěšně prodávala svá
díla zákazníkům z celého světa, přičemž v Čechách začala
s nejproduktivnějším obdobím své prozatímní kariéry. Ke konci roku
2009 vyšla kniha Setkání s tajemnem, kterou napsal novinář a spisovatel
Richard Sacher. Kniha pojednává o mysteriózních a zvláštních
zážitcích mnohých umělců, herců a zpěváků. Adéla Taş je jednou
z nich. Při křtu knihy 5. prosince 2009 se konala také vernisáž
Adéliných děl v kavárně restaurace Nebozízek na pražském Petříně.
V roce 2010 Adéla začala opět cestovat po světě. Tento rok byl pro ni
velice zásadním. 6. září 2010 proběhla výstava v Plzni v galerii
Azyl. Ve druhé polovině září 2010 již Adéla Taş založila charitativní
organizaci Peaceworkers.cz. Po dohodě se zakladatelem německých Peaceworkers
Pinem Fusarem vytvořila nový koncept nevýdělečné charity. S charitou
Peaceworkers.cz na konci roku 2010 zorganizovala několik akcí pro dětský
domov v Trnové u Plzně. Začala spolupracovat také s charitou Point14
zabývající se pomocí drogově závislým. Tato práce Adélu inspiruje
k naprosto novému naivně pohádkovému stylu, jenž se odráží v obrazech
Paní podzimu, Paní zimy nebo Mother’s love. V září jí televize Prima
nabídla účinkování v televizním pořadu Ženy na cestách. Adéla Taş
nabídku přijala a několik měsíců cestovala s pořadem po celém světě.
To ji inspirovalo zorganizovat výstavu Portréty z cest – ženy na
cestách.
1. Vystudovala jste kamenosochařství. Proč zvítězil u tak
křehké ženy právě takový obor?
Bude to asi proto, že jsem nikdy křehká žena nebyla. Sochařství jsem si
vybrala také kvůli tomu, že trojrozměrné umění mne uchvacuje mnohem víc
než malba, a také proto, že jsem v té době již několik let sochařila
z hlíny. Malovat jsem uměla, ale sochy z kamene se člověk jen tak
nenaučí dělat. Je to o technice, o přírodě a jejích zákonech,
o kameni – je to věda sama o sobě. A to mne fascinovalo.
2. Co bylo tím prvním impulsem, který vás k výtvarnému
umění vůbec přivedl?
Nepamatuji si první impuls, ale máma říkala, že jsem se tak už
narodila. Patlala jsem se v kašičkách a malovala jídlem na zeď.
V okamžiku, kdy jsem udržela pastelku, začala vznikat první dílka a
v sedmi letech jsem udělala svou první sošku dinosaura z hlíny. Mám ji
doteď a je vážně velmi realistická.
3. Hodně jste cestovala. Kde všude jste byla a které místo je
vašemu srdci nejbližší?
Ano, cestování je mým koníčkem a závislostí zároveň. Evropu mám
již téměř kompletně procestovanou a také část Afriky a Asie.
Z nejkrásnějších míst světa bych jmenovala určitě Zanzibar/Tanzanii a
Thajsko – ovšem to opravdové Thajsko, ne to turistické. Řekla jsem si,
že v Thajsku bych chtěla jednou zemřít. Je to země lásky, míru a
výborného jídla a neskutečně vlídných lidí, o přírodě ani nemluvě.
Ale srdci nejbližší je mi naše maličká země v srdci Evropy. Miluju
Čechy, i když se necítím být Češkou (jsem míšenka Čecha s Bulharkou
a převažuje u mne jižní krev). Nikde jinde není tak krásné jaro, tolik
úžasné přírody. Mé srdce patří České republice i přesto, že ji
stále opouštím.
4. V roce 2009 vyšla kniha Richarda Sachera Setkání
s tajemnem. I vy jste do ní přispěla svými zkušenostmi a zážitky. Co
jste prožila?
To je velmi citlivé téma. Já sama jsem věřící. Mám své osobní
náboženství smíchané z víry v Boha, Ježíše ale také Buddhy.
A věřím v posmrtný život a karmu. Kdysi, jako malé holce, se mi
několikrát stalo, že mé tělo obývaly cizí duše. Nikdy nebyly zlé, ale
tělu to neprospívá a psychice už vůbec ne. Nijak se o tom nerozšiřuji,
protože polovina lidí se tomu směje a polovina to chce hlouběji rozebírat.
Obojí mi vadí.
5. Spolupracujete také s charitou. Co vás k ní přivedlo a jak
vás tato činnost naplňuje?
Ano, vedu svou vlastní skupinu Peaceworkers.cz, která se zabývá
převážně pomocí maličkým týraným a opuštěným dětem od jednoho do
šesti let z dětského domova v Trnové, ale i z jiných ústavů. Jinak
jsme společně s jinou firmou posílali i humanitární pomoc na Kapverdské
ostrovy a také v Německu podporovali psychicky seniory a lidi z hospiců.
Naplňuje mne to velmi, jinak bych to nedělala. Myslím, že by to mělo být
povinností každého z nás. Ten, který se má dobře či normálně, by měl
pomoci člověku, který to štěstí nemá. Nejedná se jen o finanční
pomoc, ale hlavně o tu psychickou. Pohlazení a vlídné slovo je například
u těchto dětí či seniorů mnohem důležitější než finanční dar
anonymní osoby.
6. Lidé se o vás někdy mohou dočíst v bulváru i pikantní
záležitosti Jak na to reagujete? Neovlivňuje to vaše soukromí?
Ano, občas se vyskytuji v bulvárech. Ne vždy je to příjemné, ale
veskrze jsou články pozitivní s šílenými nadpisy, což mne rozesmívá.
Ale určitě mne to nerozčiluje. Mé soukromí to neovlivňuje, protože mám
velice tolerantní rodinu a také můj přítel je skvělý a tolerantní muž,
který se nad tím zasměje společně se mnou. Naštěstí všichni novináři
respektují soukromí, do kterého je nevpustím, a nevznikají
nepodložené fámy.
7. Momentálně čekáte své první miminko – syna. Vnímáte
těhotenství také jako jednu z mystických etap vašeho života?
Čekám miminko se svým přítelem Petrem a musím říci, že mi to
absolutně otočilo život. Otěhotněla jsem po několikadenní známosti a
všechno se seběhlo velmi rychle. Během velmi krátké doby jsem vyměnila
bohémský život, večírky, víno a cigarety za vitamíny, dostatek spánku a
zdravou výživu a sport, Prahu za Litoměřice, zástupy obdivovatelů za
jednoho osudového muže. Byl to velký skok a ničeho nelituji. Chvíli mi bude
trvat si na tento život zvyknout, ale cítím se lépe, a hlavně – vždycky
jsem si přála mít skvělého muže a šťastnou rodinu a to teď mám.
A mám teď také mnohem víc času na tvoření, což se narozením
Nikolase změní.
8. Kým se cítíte být více – ženou, milenkou, manželkou,
matkou nebo umělkyní?
Před pár měsíci jsem byla umělkyní, milenkou, manželkou (ještě
stále nejsem rozvedená s prvním manželem z Turecka) – v přesném
pořadí. A nyní jsem matka, umělkyně a žena.
9. Co pro vás umění znamená?
To je velice složitá otázka. Umění je vytvořit něco originálního a
krásného, ať už se jedná o výtvarno, film, fotografii, tanec, hudbu…
Umění je věc, která dokáže zastavit na chvilku mysl jednotlivce a donutit
ho odtrhnout se od reality a zasnít se.
10. Podle čeho volíte náměty svých děl?
Z devadesáti procent mne to prostě napadne, hodím to na plátno a je to.
Inspiruje mne můj život, hudba, sex, momentální nálada – to jsou
mé múzy.
11. Součástí některých vašich prací je i mužské sperma.
Jak vás napadlo použít tuto životadárnou tekutinu do svých obrazů? Mělo
to i nějaký vyšší význam?
Napadlo mne to na Mallorce, při malbě prvního z abstraktních obrazů
jménem Orgasmus. Spontánně jsme se s manželem u toho obrazu pomilovali a
zázračná tekutina skončila na obraze. Ten se pak během pár dní prodal za
neuvěřitelnou cenu a galerista se mne ptal, co za magii jsem u toho obrazu
použila, protože prý lidi neskutečně přitahoval, ač to byl pouze
červený obraz se zlatým stříkancem, nic výjimečného. A tak jsem tu a
tam do některých obrazů tuto tekutinu začala přidávat. Vyšší smysl to
jistě má a to ten, že sémě je odrazem orgasmu, při kterém se lidé cítí
blaženě, a je to výbuch pozitivní energie a také je to počátek života.
Nikdo z nás by tu bez něj nebyl. Proto tato tekutina v sobě nese
neskutečně pozitivní energii a stačí pár kapek přimíchat do barev a
energie se přenese do obrazu.
12. Čím se chystáte v nejbližší době veřejnost
překvapit?
Překvapit? Tak krom porodu syna a poslední předporodní výstavy, která
se bude konat v Praze-Klánovicích v kulturním centru Nová beseda
(vernisáž 3. 1. 2013 od 18 hodin, všechny srdečně zvu), mám v hlavě
jeden obrovský projekt monumentální sochy pro jedno české město. Jestli se
tato záležitost uskuteční, je ve hvězdách, ale pokud ano, bylo by to pro
mne neuvěřitelnou poctou. Nechci předbíhat situaci, proto raději pomlčím.
Dále se chystám pracovat na trojrozměrných, velmi plastických obrazech.
13. Jaké je vaše životní motto a co byste chtěla čtenářům
Nekultury vzkázat?
Nemám konkrétní motto, ale věřím v toto: „Buď vděčný za každý
den“, „Věř ve své štěstí a sny“, „Bojuj za každou cenu za sebe
i druhé“, „Pomáhej lidem a chovej se k dobrým dobře a zlé se
pokoušej ignorovat“ (to mi moc nejde), „Vždy se nejdřív snaž o své
štěstí, protože pokud ty budeš šťastná a dobrá, můžeš rozdávat
štěstí a dobro všude kolem sebe“ a „Ovládej svou choleričnost“ (to
už mi začíná jít).
Zbývá mi tedy jen popřát vám šťastné přivítání syna na tento
svět a mnoho dalších úspěšných výtvarných počinů.
Fotografie z archivu Adély Taş.
Napsat komentář