Fotograf, grafik a landartista Abbé Jaroslav Libansky, žijící již
několik let v Rakousku, se narodil roku 1952 v Praze. Od roku 1982 žije a
pracuje ve Vídni. Věnuje se instalacím, umění ve veřejných prostorách,
landartu a fotografii. Zabývá se také výstavní činností nejen v Rakousku
a v Čechách, ale i v zahraničí. Jmenujme např. Recycling Art
(Curych/CH), Československá fotografie v exilu (Praha/CZ), Borders in the
Head / 200 Benešových hlav proti populizmu (Border CZ-AT), Bibliotheca /
I–VIII (Kuks/CZ), Permanent Breakfast (AT, CZ, H, SK, I, IL, NL, D, B, USA)
nebo My Underground (Vídeň/AT, Krakov/PL, Tel Aviv/IL, Jeruzalém/IL,
Drážďany/D, Varšava/PL, Brusel/B, Praha/CZ, Mnichov/D).
1. V roce 2004 vyšla tvoje kniha My underground. I když je
podle názvu jasné, o čem kniha je, mohl bys ji přesto čtenářům
přiblížit?
My underground je můj naprosto subjektivní pohled na takzvaný underground
v letech 1972−1982. Pohled přes objektiv foťáku. Není to ani výběr
nejlepších fotek (většina jich vznikla proto, že mi moje žena Dáda
vždycky říkala: „Hele, když už tady jseš, máš foťák a jsi fotograf,
tak foť.“). Tak jsem fotil, abych měl doma klid. Ani snaha o vydání
klasické fotografické publikace (to by ta kniha zase vypadala úplně jinak).
V úvodu knihy píšu, že je to celý něco jako krabice od bot, do který si
člověk ukládá fotky. Občas ji vezme do ruky a chvíli se v tom
přehrabuje, nemá to žádnej systém nebo chronologii, fotky jsou všelijak
zpřehejbaný, odřený a zaprášený. A to je ta moje kniha. Žádnej
systém, žádný retuše, žádný čištění negativů plnejch prachu a
popelu z cigaret. Musel jsem se nechat dlouho přemlouvat, abych to vůbec
udělal, ale jsem rád, že k tomu došlo. Já k tomu měl vlastně jenom dva
důvody: Těšil jsem se na to, jak budou reagovat děti, jejichž fotek je
v knížce spousta a kterým bylo v době vydání tak kolem třiceti let.
A to se skvěle potvrdilo. Vypadalo to asi takhle: Sedím v Praze v kavárně
Duende, objednám si u vousatýho číšníka kafe, on mi ho přinese a
povídá: „Čau Abbé, pamatuješ si na mě?“ Říkám mu: „V životě
jsem tě neviděl.“ On na to: „Ale vždyť jsem v tý tvý knize!“ A on
to byl malej Hradílek, co je v knize asi jako čtyřletej kominíček na
nějakým dětským maškarním. Nebo: Přijedu s výstavou fotek do Bruselu,
vlezu do galerie, kde budou viset, a galeristka mi říká: „Čeká tu na vás
nějaký pán.“ Já na to: „To bych se divil – v životě jsem tu nebyl
a nikoho tu neznám.“ Ona mi odvětí: „To je možný, ale on tamhle
stojí – že tu asi hodinu čeká.“ Tak jdu za tím pánem a ten mi zase
položí tu stejnou otázku: „Čau Abbé, pamatuješ si na mě?“ Snažím se
mu vysvětlit, že jsem ho v životě neviděl, a on mi povídá: „Já jsem
přece David.“ Povídám: „No super, a jakej David?“ On na to: „No David
Soukup, syn Charlieho Soukupa!“ Abych ho neznal, hrál si celý léta
s našima dětma. Ale naposledy jsem ho viděl, když mu bylo asi sedm let.
A takhle to jde celý léta od vydání knížky. Nádhera. A můj druhej
důvod pro vydání byl, že dám na obálku fotku starého přítele Jardy
Kukala, kterej krátce po tý takzvaný revoluci zemřel ve Francii. Jedna
rakouská banka pak zaplatila vydání a už to bylo. Šlo mi od začátku
o pohled na každodenní život toho, čemu se tady říkalo underground –
nebyli to jenom Plastic People nebo DG307 – byla to spousta lidí z celých
Čech. Do knihy jsem úmyslně nedal fotografie takzvaných prominentů;
nechtěl jsem, aby to někdo vzal do ruky, podíval se do indexu a řekl si:
„Koukejme, na straně 27 a 34 je Václav Havel, na straně 76 Pavel Kohout
a na 123 a156 Pavel Landovský,“ nalistoval si ty stránky a pak to odložil.
Tak jsem je radši rovnou vynechal. Pár přátel napsalo krátké texty (V.
Havel, S. Karásek, V. Brabenec, I. Magor Jirous), všechno se ještě
přeložilo do angličtiny a němčiny a bylo to.
2. Proč Abbé a ne Jaroslav?
V roce 1972 (nebo tak nějak) jsem udělal úspěšně přijímací pohovory
na Husovu bohosloveckou fakultu a vyrazil to zapít do mý domovský hospody
U Malvaze. Vlezl jsem do dveří a oznámil do rozpitý společnosti:
„Pánové, ode dneška jsem studentem teologie.“ Můj přítel Petr Ragan,
kterej žije teď v Austrálii, vstal, zvedl půllitr s tím skvělým
malvazovským černým pivem a povídá: „Tak tu ode dneška s námi sedí
abbé Faria.“ A od té doby mi to Abbé zůstalo. Teď je asi ještě třeba
vysvětlit nezasvěceným, kdo je abbé Faria. V tý době byl hrozně
populární film Hrabě Monte Christo s Jeanem Maraisem v hlavní roli. Jedna
z nejdůležitějších postav Dumasova románu je právě tenhle abbé Faria,
kterej prozradí tomu uvězněnýmu Edmontu Dantèsovi, kde je poklad, kterej
z něj později udělá toho borce hraběte Monte Christa. V tom filmu má
abbé Faria dlouhej vlas a vousy až na břicho. A zrovna tak jsem tenkrát
vypadal já, čerstvej bohoslovec. Takže proto Abbé.
3. Jak bys charakterizoval sám sebe jako umělce? Jsi více
fotografem, grafikem nebo landartistou?
No to je trošku problém – občas ke mně domů někdo dovláčel
nějakýho důležitýho kurátora a ten zjistil, že neví, co se mnou. Nemám
žádnej archiv, když někdo něco koupí, tak to nemám ani vyfocený a
pokaždý vystavuju nebo dělám něco jinýho. Už před lety jsem v podstatě
přestal dělat to, co Eugen Brikcius nazýval „závěsný obrazy“. Úplně
mě děsí představa, že s sebou někam vláčím zarámovaný a zasklený
fotky nebo je někde rámuju a pak leštím skla. Takže pokud fotky, buď ve
velkých formátech na plátno, nebo nějaký plastikový fólie – hodím
dvoumetrovou rouru s fotkama přes rameno a jedu, můžu to pověsit na zeď
nebo do prostoru nebo na strom před galerii. Nebo 2−3 projektory a pár
monitorů a podle prostoru se dá udělat přímo na místě napínavá
instalace. Většinou pracuju ale stejně až přímo na místě, takže předem
není úplně jasný, co z toho vyleze. Záleží to na prostorách a okolí.
Takže mě občas někam pozvou s výstavou fotek a mně je těch prostor na
fotky líto, tak tam udělám nějakou instalaci z toho, co objevím v okolí,
nebo podle toho, co se tam, kde jsem, zrovna děje. Čím dál tím víc ale jdu
do veřejného prostoru a do krajiny. Co už nemusím, živit rodinu. Můžu si
dovolit ten přepych dělat neprodejný věci. Třeba těch 200 „českejch
lopat“, který se po vstupu Český republiky valí přes hranici z Čech do
Rakouska sebrat Rakušanům práci, samozřejmě nikdo nekoupil. Tak jsem je
poslal přes charitu do Bukurešti na stavbu domova pro děti, co žijou na
ulici. Sledovat osud těch lopat by byla další skvělá akce, ale na tu už
jsem neměl peníze. Nebo moji „Tidal current“ instalaci v Plovdivu, kde se
z vodní nádrže na hlavním náměstí vynořovala rudá hrozba komunismu
udělaná z asi 40 m2 polystyrénu. Tu taky samozřejmě nikdo nekoupil. Ale
na konci podzimu to přes noc zmizelo a teď s tím má pár lidí utěsněný
okna na zimu. A když už jsem teda takovej lidumil, fotím občas
fotoreportáže nebo dělám layout na knihy, abych mohl zaplatit nájem.
4. Od roku 2004 se pravidelně účastníš divadelního festivalu
Theatrum na Kuksu. Pro mě jako vášnivou čtenářku byl naprosto nejlepší
právě 2. ročník festivalu, kde ses rozhodl doslova vzkřísit Šporkovu
knihovnu a z několika tisíc knih postavil na louce před Hospitalem půl
metru vysokou stěnu, která kopírovala půdorys tehdejšího Domu filozofů.
Jak se ti podařilo takové množství knih získat?
Ta „BIBLIOTHECA“ v Kuksu je taky taková moje typická akce. Když jsem
byl poprvé na festivalu Theatrum Kuks, kde jsem dělal instalaci „Memento
mori“ s taneční a hudební partou Honzy Komárka, vyprávěl mi Standa
Bohadlo večer v hospodě, že tam taky někde stála knihovna hraběte
Šporka. Po těch asi třech flaškách vína jsem rozhodl, že ta Šporkova
knihovna patří do Kuksu, a slíbil jsem, že ji každý rok v nějaké jiné
podobě na dobu trvání festivalu znovu otevřu. Tak se s tím už osm let
mořím. Na „BIBLIOTHECU I“ bylo těch knih 20 000 a získat je bylo
překvapivě jednoduchý. Veřejný knihovny (nejen v Čechách, ale
i v Rakousku) nesmějí knihy, které jsou vyřazené, rozdávat. Smějí je
ale věnovat – jako jakýsi sponzoring – nějakému spolku, organizaci a
podobně. Takže jsme rozeslali hromadu dopisů a emailů s popisem plánovaný
akce a žádosti o vyřazené knihy a najednou jsme nevěděli, co s nima. Do
Kuksu jsme dopravili vlastně jen část. Centrální katolická knihovna
poslala náklaďák knih, z brněnský univerzity jsme si odvezli jen zlomek
toho, co jsme dostali, Národní knihovna z Vídně věnovala spoustu knih,
podílela se celá řada veřejných knihoven… Knih bylo víc než dost.
A nejlepší na tom bylo, že se nám podařilo jich většinu za ty čtyři
dny trvání festivalu v Kuksu zase rozdat.
5. Jaký je podle tebe rozdíl mezi životem v Rakousku a životem
v Čechách? A je vůbec dnes nějaký? Kde jsi vlastně skutečně
„doma“? Uvažoval jsi někdy o svém návratu do Čech?
To se vždycky těžko srovnává. Když tam, kde žiješ, děláš to, co
tě baví (a tak nějak tě to i uživí) a máš dobrý přátele, tak je to
prostě v pohodě. Jedno jestli v Čechách, Rakousku nebo Austrálii. Já
jsem se dostal, když jsem přijel z Prahy do Vídně, do zapeklitý situace.
Pro čerstvýho emigranta to bylo trochu schizoidní: Na jedný straně byli
lidi ve Vídni tak podobný lidem v Praze, že jsem si říkal: „Před
tímhle jsem přeci právě utekl!“ Na druhý straně to samozřejmě hrozně
urychlilo, aby se člověk v tom novým prostředí vyznal a zorientoval. Ale
rozdílů je samozřejmě spousta a co se týče Rakouska, musím – jako
Čech nerad – přiznat, že těch problémů vidím daleko víc v Čechách
než v Rakousku. Blbosti, co komplikujou každodenní život. Což se
konkrétně projevilo třeba tím, že jsem pozval do Čech svého přítele
Manuela Franquesu, španělského umělce, a ten vytvořil výtečnou
landartovou instalaci. Dva týdny ty svoje objekty vyráběl v Mutišově
u Slavonic, ale nainstalovali jsme je na pronajatou louku na rakouský straně
hranice, protože jeho mobilní objekty byly vytvořený z desítek metrů
lešenářskejch trubek a asi 300 kil železa a všem bylo jasný, že když to
postavíme v Čechách někam na louku, druhej den tam nebude nic. A to jsou
přesně takový ty věci, kvůli kterým se zpátky do Čech nijak neženu.
Mám to ale jednoduchý – z Vídně do Prahy jsou to čtyři hodiny vlakem,
máme dům u Slavonic – přátele, co žijou v USA nebo Austrálii, ten
problém řeší, já nemusím. Navíc jsem 5−6 měsíců v roce na cestách,
a jestli ta moje lednička, na kterou mi někdo nalepil cedulku „Doma jseš
tam, kde nemusíš zatahovat břicho“, stojí ve Vídni nebo v Praze, je mi
v podstatě jedno.
6. Když se řekne rodina, děti, teplo domova – co to v tobě
vyvolává za pocity? A jako člověk, který strávil většinu života na
cestách, dovedeš si vůbec představit život
u rodinného krbu?
Tak většina života to není – odjížděl jsem ve třiceti, takže
v tý první půlce jsem toho moc nenacestoval. V tý druhý půlce těch cest
bylo podstatně víc, hlavně v posledních letech. To samozřejmě souvisí
taky s rodinou – dětem je někdy konečně těch 18 a jdou si po svým
(když se jim moc nechce, tak je člověk trochu postrčí). Pak se ten rodinnej
život odehrává trochu jinak, hlavně když se děti rozběhnou po světě.
Setkání čas od času, ale asi o to intenzivnější. Před lety to ještě
vypadalo, že to sfouknu jako kdysi buddhisti: Rozpočítali si život na 3×30
let – v první třetině let založíš rodinu, ve 30 odejdeš do
bezdomoví a sbíráš zkušenosti a moudříš a v 60 se vrátíš domů,
sedíš pod stromem a ty nabytý chytrosti a zkušenosti do 90 dáváš dál.
Začal jsem dobře, ve 30 jsem odešel do bezdomoví, ale už jsem to poplet a
rodinu jsem táhl s sebou. Takže abych to zase dal do pořádku, měl bych se
teď, v 60, vrátit. Akorát že ty mladý jsou rozběhlí po světě a navíc
si nejsem jistej, že by je ta moje moudrost zajímala.
7. Jaké měl Abbé dětství?
Super – každýmu bych takový přál. Každej „weekend“ na chatě
v křivoklátských lesích, kde jsme my, pražský Apači potírali kladenský
Siouxe, každý prázdniny u tety na Šumavě. Tenkrát ještě hluboko
v hraničním pásmu, kam bez propustky nikdo nesměl. Pro kluka z Prahy
neuvěřitelný zážitky – jezdit se sousedem v ruským buldozeru, kterým
srovnával den po dni domy po vyhnaných Němcích se zemí. Přijeli jsme ke
krásnýmu mlejnu na Kremelný, okna a dveře zatlučený prknama, tak urazil
roh domu tím ruským monstrem, vlezli jsme dovnitř, tam všechno pěkně
uklizený, směli si vzít jen 40 kilo zavazadel, tak tam všechno zůstalo,
marmelády ve špajzu, peřiny pěkně zavěšený v kuchyni na tyčích
u stropu, aby je nežraly myši, pěkně jsme si to prošli a prohlídli a on
pak zase nastartoval buldozer a začal to bourat. Když se to nestihlo za den,
jelo se tam ještě jednou. Dokud z toho nezbyla plocha rozježděnýho
kamení, kde se jen podle ovocnejch stromů poznalo, že tam kdysi stál barák.
A pak byl zase jinej dům na řadě. Nebo to napínavý hledání a skládání
kusů soch, který se válely po lese kolem zbytku poutní kaple, kterou vojáci
zrovna vyhodili dynamitem do vzduchu se vším, co bylo vevnitř. Aby se tam
neschovávali ty diverzanti. V zimě se sáňkovalo na kraji vesnice vedle
hřbitova (místo kterýho tam teď stojí obrovskej welness hotel), a když už
nám připadaly sáňky nudný, vlezli jsme do otevřený fary, našli si tam
nějakej co největší stříbrnej nebo alpakovej nebo jakej podnos a jezdili
na něm jako na bobech. Když jsme šli domů, mrskli jsme ho do lesa a
příště si vybrali na faře jinej. Pro kluka z Prahy napínavej svět plnej
dobrodružství – přál bych ho každýmu dítěti, jen tu dobu a ty
podmínky ne. Barbarství bez konce a doba temna ve dvacátým století.
Doufám, že nejsem jedinej z mejch tehdejších šumavskejch kamarádů,
kterej si ho později uvědomil. Myslím, že to dětství ukončily ruský
tanky v osmašedesátým, který jsme navíc měli přímo před barákem,
protože jsem bydlel v Dejvicích na kulaťáku, kde byl generální štáb. To
je člověk pak rychle dospělej.
8. V jaké zemi jsi byl asi nejdále a která země tě nejvíce
zaujala a čím?
Nejdál jsem byl v Americe, která mě nezaujala asi ničím. A pokud jo,
tak to zmizelo už v letadle při odletu. Možná že je v tom hromada
předsudků, ale měl jsem pocit, jako když opustím areál Disneylandu nebo
Matějský pouti – kulisa je najednou pryč a s ní skoro všechno, co se
v ní odehrává. A to, co jsem ještě měl k vyprávění, mi zkazila jedna
kamarádka ve Vídni. Den před odletem do New Yorku jsem viděl v televizi
nějakej film, kde na začátku stojej tři mladíci v New Jersey na
nábřeží, dívaj se na newyorskou skyline a ten jeden povídá: „Já jsem
ještě nikdy nebyl v City.“ Hrozně se mi to zalíbilo, skvělá
inspirace – přijedu do New Yorku, podívám se přes tu vodu a řeknu:
„Já jsem ještě nikdy nebyl v New Jersey,“ vydám se tam a budu to všude
vyprávět. V NY jsem pak několik dní přemlouval svý známý, že chci do
New Jersey. Klepali si na čelo a nabízeli hromadu jinejch výletů. Vydržel
jsem, jednoho kámoše zlomil a on s námi znechuceně celej den jezdil po New
Jersey. Pochopil jsem, proč nám to všichni rozmlouvali. Přesto jsem ale měl
tu svoji historku k vyprávění. Po návratu sedíme ve Vídni s přáteli
u vína a samozřejmě se hned někdo ptá: „Jak bylo v Americe?“ Tak jsem
se s tím pyšně vytasil: „Já jsem byl v New Jersey.“ „ Tam jsem
chodila do školy,“ povídá moje sousedka. A bylo po historce. Kazachstán
mi připadal podstatně zajímavější. Absurdistán. Hlavní město Astanu
musí člověk vidět. Futuristicko-absurdní architektura v komunistický
dimenzi. Úplně nový město, který nakreslili někde u rýsovacího prkna
japonský architekti, který v Kazachstánu nikdy nebyli. Před pár lety to
bylo největší staveniště na světě. A uprostřed stojí taková vysoká
věž se skleněnou koulí nahoře a v tý obrovský kouli je kýčovitej
mramorovej sokl a na něm ve zlatě odlitá ruka prezidenta Nasurbajeva. Když
do toho odlitku vložíš svoji dlaň, začne hrát národní hymna a ty si
můžeš něco přát. Tvá přání se splní. (Zlé jazyky tvrdí, že
Nasurbajev drží pod svou dlaní přání lidu.) Moc se mi to líbilo, akorát
se mi zdálo nespravedlivý, že z těch pár miliónů Kazachů (který žijou
na ploše velký jako celá Evropa) má jenom pár možnost si nechat splnit
přání. Do Astany to mají někteří několik tisíc kilometrů daleko a
vstup do tý věže je hrozně drahej. Tak jsem, abych jim to ulehčil, koupil
krabici zlatých sprejů, vystřihl obrys mý ruky z kartonu a všude po
Kazachstánu, kam jsme dojeli, jsem ho nastříkával. V Alma-Atě, Pavlodaru,
Astaně, ve stepi na kameny a telegrafní sloupy… A protože to všichni
znaj, vždycky se skoro hned vynořil někdo, kdo když viděl tu zlatou ruku,
hned na ni vložil svoji dlaň. A nejspíš si něco přál. Nevěděl jsem,
jestli si mám připadat jako bůh nebo jako prezident Nasurbajev. Doufám, že
se těm lidem, který jsou skvělý, přátelský a komunikativní, jejich
přání aspoň splnila. Pokud to nebyly nějaký záludnosti nebo sviňárny.
Dělat to tak, aby mě nikdo neviděl, bylo dost dobrodružný. Všichni chlapi
tam vypadaj stejně – buďto šedivej oblek, nebo bluejeans a černá
koženková bunda. Krátký černý vlasy. Takže když jsem se vynořil
s dlouhým bílým vlasem na ulici, všichni zůstali stát a čuměli. To je
pak s tím guerilla-uměním těžký. Když to zjistili na rakouský
ambasádě, byli z toho dost vyděšený. Kazachstán už léta žádá po
Rakousku vydání bývalýho kazašskýho velvyslance, zetě prezidenta
Nasurbajeva, kterýho se chystaj nejspíš popravit. A tak by se údajně dost
radovali z toho, kdyby kazašská policie nějakýho Rakušáka zatkla, aby ho
mohli tak dlouho držet v Kazachstánu, dokud by ho Rakousko nevyměnilo za
toho velvyslance. Doporučuju Kazachstán – Ameriku známe z kina. A asi si
tam člověk nepronajme za 120 dolarů taxíka, kterej s ním jezdí
500 kilometrů po amerických stepích.
9. Kdy ses začal zajímat o umění, co bylo impulsem k tomu, že
jsi začal produkovat svou tvorbu? Měl jsi nebo máš nějaký
vzor/idol?
S tím uměním to není taky tak jednoduchý. Před lety jsem založil
Institut für kulturresistente Güter – těžko se to z němčiny
překládá (nejspíš jako Institut pro kulturně-rezistentní hodnoty). A tam
jsme právě u toho, co je vlastně kultura, následně umění. Pro někoho je
to i ten sádrovej trpaslík, kterýho máme v logu. Ale produkovat jsem
začal brzo – jako malej kluk s bakelitovým foťákem Pionýr, pak Flexaret
a ruskej Zenit. Tak v roce 1972 mě všechny negativy zplesnivěly, takže
z tý produkce nezbyla ani jedna fotka. Idoly nemám asi žádný. Když jsme
přijeli do Vídně, tak jsem se běžel podívat do Palais Lichtenstein na
originály Warhola, Roy Lichtensteina a všech těch popartistů. Stál jsem tam
před těma tiskama, všechno 3×4 metry nebo ještě větší a říkal jsem
si: „V těch knížkách to na těch malejch obrázkách vypadalo tak
skvěle.“ Nějak jsem nevěděl, co s tím. Miloval jsem v ČSSR věci
Arnulfa Reinera a Hermanna Nietscheho. Rakušáci. Šel jsem 25 kilometrů
pěšky do Prinzersdorfu na Nietschův Orgien mysterien theater. Bylo to
skvělý, i když to dělal už asi po dvacátý, nikdy jsem to předtím
nezažil, byl jsem nadšenej. Ale uplynulo 30 let a on to dělá pořád dál.
Loni to dělal po 122. A ten Reiner po těch mezitím uplynulých třiceti
letech taky pořád přemalovává všechno černou barvou. Nuda. Tak mi zbyl
asi jenom Daniel Spoerri. Mám rád nejen jeho věci, ale i jeho. Akorát že
pořád někde něco vaří. Myslím, že žrádlo, vaření a sport jsou
nejpřeceňovanější věci naší doby. Mám v televizi 40 programů a tak
na pětadvaceti pořád buďto někdo vaří, nebo dokazuje, že je
nejrychlejší nebo nejsilnější.
10. Co se ve tvém životě změnilo v okamžiku, kdy jsi emigroval
do Rakouska? Co ti emigrace dala a naopak vzala?
Najednou jsem nikomu nerozuměl ani slovo. Ale chtěli jsme na Novej Zéland,
tak jsem si myslel, že je to na chvilku. Samozřejmě to bylo všechno jinak.
Co mi emigrace dala nebo vzala nevím, protože nevím, co by bylo, kdybych
neemigroval. Myslím ale, že jsem udělal dobře. Měl jsem jednu výhodu –
od emigrace jsem nic neočekával. Když nic neočekáváš, nemůžeš
zažívat žádný zklamání. Chtěl jsem jen prostor pro to, co chci dělat a
pro mý děti. A ten jsem v emigraci našel.
Fotografické ukázky z archivu Abbé Libanského, http://kulturresistent.org
Napsat komentář