Výročí Osmy

Je tomu právě sto let, co na českou uměleckou scénu vtrhla skupina Osma. České muzeum výtvarných umění u příležitosti tohoto výročí prezentuje svým návštěvníkům raná díla jejích členů. Veřejnost si ve spojitosti s Osmou většinou vybaví kuboexpresionistická díla Bohumila Kubišty a Emila Filly. Vystavené obrazy, z nichž většina vznikla mezi léty 1904–1911, však představují tuto skupinu jako poměrně nesourodou směs individualit, jejichž východiska lze hledat v daleko širším spektru dobových uměleckých tendencí.

Vedle několika cest do zahraničí (Itálie, Francie, Holandsko) měla na vývoj výtvarného názoru Osmy vliv legendární výstava Edvarda Muncha v SVU Mánes (1905). Skrze tyto zkušenosti se členové skupiny měli možnost seznámit s novými směry moderního malířství (postimpresionismus, fauvismus, expresionismus), které rozličnými způsoby začleňovaly do vlastního uměleckého projevu. Progresivní, znalostmi podložené výtvarné názory by však samy o sobě k prosazení skupiny nestačily. Dějiny jsou plné těžko uvěřitelných náhod, a tak stojí za jejich prvním společným vystoupením kuriózní historka. Anarchisticky orientovaný Artur Pittermann-Longen snil o vybudování venkovské umělecké kolonie po vzoru Pont Avenu a Barbizonu, a tak společně s Willy Nowakem vyrazili do vísky Všechlapy za jistým učitelem, jenž jim měl zprostředkovat pomoc. Umělci tu byli přizváni na hon, při kterém byl shodou náhod Willy Nowak střelen do kolena. Byla to ovšem nakonec šťastná trefa. Za pomoci odškodného si Osma pro účely svojí první výstavy pronajala obchod v Králodvorské ulici na Starém Městě, kde se také v roce 1907 poprvé představila veřejnosti.

Žádný seznam děl k první výstavě Osmy neexistuje. Olaf Hanel, kurátor současné výstavy v Českém muzeu výtvarných umění, nám však citlivým výběrem maleb do dobové produkce skupiny umožňuje nahlédnout. Jasně definovaný umělecký program v začátcích Osmy nenajdeme. V ikonografii volí její členové většinou náměty, které zpopularizovali již impresionisté (cirkusy, kabarety, bary, dostihy, plachetnice). Idylické pastorální výjevy Willyho Nowaka či geometricky tvarované postavy Antonína Procházky se zase odkazují k tradicím klasicismu. V autoportrétech téměř všech jejích členů či v biblických výjevech Bohumila Kubišty se však již o slovo hlásí expresionismus, který se jako ne příliš pevná, ale přeci jen spojující nit vine formálním provedením většiny vystavených děl. U Otakara Kubína, Emila Filly a Bohumila Kubišty je expresivně nakládáno především s barvou. Syté odstíny křičí na diváka z pláten, sugerují mu určité emocionální naladění, nutí ho ovšem přemýšlet i o své hodnotě symbolické. V barevně uměřenějších šedavých plátnech Willyho Nowaka a Antonína Procházky se sice se sytými barevnými tóny nepracuje, exprese je však o to více čitelná v energických tazích štětcem.

Jako těžko zařaditelný solitér působí na výstavě Artur Pittermann-Longen. Jeho díla jako by odrážela hledání mladého začínajícího umělce, svolného experimentovat s celou řadou výtvarných tradic. V jediné místnosti tak vedle sebe visí obraz s pečlivě budovaným dekorativním pozadím (secesní tradice), skupina stromů s listy, tvořenými drobnými barevnými skvrnami (pointilistická tradice), či velkoryse nanesené pasty rozbouřených moří (expresionistická tradice).

Výstava v Českém muzeu výtvarných umění sympatickým způsobem vyvrací představy o jednoduchém zařazení Osmy do jedné ze stylových škatulek moderního umění. Členy skupiny představuje jako svébytné osobnosti, neochotné podřídit se direktivám nějakého společného programu. Koncepci chápající Osmu spíše jako institucionální platformu podporují také doprovodné texty, jež se vedle námětových a formálních analýz důkladně věnují také mimouměleckým vztahům uvnitř skupiny.