Poslední akcí ve Fragnerově galerii na Betlémském náměstí je přehlídka projektů slovinského ateliéru Sadar Vuga Arhitekti, která měla svou premiéru na letošním benátském Bienále. Páteří výstavy jsou „formule“ – základní principy a východiska tvorby ateliéru. Sedmnácti projektům, prezentovaným fotografiemi v masivních stříbrných rámech, odpovídá sedmnáct formulí, se kterými je návštěvník seznamován formou zlatých medailí s embosovanými piktogramy. Přestože jsem zprvu nemohl věřit svým očím, musel jsem se nakonec usmát. Idea realizovat výstavu v takto nevkusně okázalé formě se měla zrodit poté, co do ateliéru přišla podobně laděná pohlednice z dovolené v USA od Vugovy tetičky. Proč to vůbec zmiňuji – tato historka nám toho totiž o „konceptech“ ateliéru napoví mnohem víc než sedmnáct nicneříkajících medailí, jejichž sdělení by se dalo shrnout do jediné věty: Koncept vlastně nemáme žádný, principem naší práce je hra, inspirace může přijít odkudkoli, vtip si ceníme výše než vkus.
Slovinsko se v posledních letech jeví jako dynamicky se rozvíjející stát, země zaslíbená pro mladou progresivní generaci architektů. Na příkladu studia Sadar Vuga Arhitekti, které se ze slovinských ateliérů asi nejvíce zapsalo do mezinárodního povědomí, můžeme přesto vysledovat jistý neduh, úzce související také s českým prostředím – provincialitu. Vedoucí státy evropské architektury (např. Holandsko, Švýcarsko) si razí vlastní cestu. Jsou zde ateliéry s vyhraněným stylem, ateliéry, které si drží pevný specifický rukopis, ateliéry, které udávají kurz současné architektury. K definicím provinciality patří snaha provinciálním nebýt, snaha vybřednout ze své „nemodernosti“ a dohnat progresivní architekturu centra. Centrum si naopak hýčká vlastní styl, umí prodat a vyvézt svůj charakter.
Právě osobitý styl je tím, co ateliéru Sadara Vugy schází. Jeho produkce se zmítá v žánrové i stylové roztříštěnosti. V „provinčních“ podmínkách se zakázky zkrátka neodmítají: Na výstavě spatříme vedle administračky, bytovky, rodinného domu také galerii, kašnu, dokonce i scénografický projekt. Ateliér se nebojí řešit i větší urbanistické celky. Stylová pestrost bije do očí: projekty někde až brutalistní střídají dynamické „tekuté“ tvary. Plakát k výstavě – mozaika stovek chaoticky navrstvených obrázků – mluví za vše.
Nápaditost a kreativita jsou vlastnosti, které se ateliéru upřít nedají. U zrodu každého projektu stojí „vtip“ či efekt. Nejedná se jen o pohlednice z USA. Pozoruhodný je obklad Obytného domu v Gradasce, Lublaň, 2003. Řada architektů hájí svoje skleněné krabice tím, že budou odrážet své okolí a tím do něj skvěle zapadnou, Vuga jde dál a rovnou obloží fasádu zrdcadly, takže se v ní zrcadlí nedaleký kostel. V případě Obchodní a hospodářské komory, Lublaň, 1996–1999 zase propletl budovu spletí liánovitých „květináčů“. Architektoničtí puritáni by mohli namítnout, že architektura není pouťová atrakce, tady bych se ale postavil na stranu Vugy – humor do architektury stejně jako do života nepochybně patří.
Více o slovinské architektuře se můžete dočíst v čísle časopisu ERA21 6/06.
Napsat komentář