Vídeňská retrospektiva Fridy Kahlo

Ještě před devíti lety, před premiérou hollywoodsky přeslazeného
velkofilmu režisérky Julie Taymorové, znalo malířku Fridu Kahlo jen
několik málo nadšenců. A i dnes, kdy jsou její autoportréty často až
ikonicky uctívány, se najdou tací, co nerozeznají její skutečnou podobu od
obličeje herečky obsazené tehdy do hlavní role, Salmy Hayekové. Každá
publikace o této mexické umělkyni proto vzbuzuje obavu: jde skutečně
o kvalitní čtivo, a nebo jen napotřetí vylouhovaný čaj pro romanticky
rozněžnělé „kulturní“ konzumenty? Pak není s podivem, že se
podobnému pocitu člověk neubrání ani cestou na výstavu Retrospektiva Fridy
Kahlo ve vídeňské Bank Austria Kunstforum.

Knihkupci v Rakousku totiž u příležitosti „Frida boomu“ oprášili
kdejaký brak, k dostání je mexická kuchařka, kalendáře s obrazy
i fotkami z malířčina osobního života, nejrůznější pohledy, tři
její životopisy, asi tak deset „odborných“ příruček klíčujících
zásadní významy jejích maleb i počinů odbornou veřejností
uznávanějšího manžela Diego Rivery. Na probíhající výstavě se
přihřívají také umělci vyrábějící šperky – náhrdelník nebo
náušnice jako kdysi nosila paní Kahlo jsou ve Vídni k dostání hned
v několika předražených variantách – je toho zkrátka dost a dost.
Když pak ale projdete vstupní kontrolou a zapomenete na všechno to haló
kolem, když se zklidníte a necháte na sebe působit dílo téhle trochu
zvláštní Fridy Kahlo, dostanete se vám toho nejcennějšího, co si lze
z výstavy odnést – skutečného zážitku a uměleckého povznesení.

Kahlo byla bez pochyb vyzrálou a velmi citlivou ženou, která se nebála
přiznat svou nedokonalost, aby z ní následně učinila přednost.
Provokovala srostlým obočím, zvýrazněným knírkem, excentrickým
zevnějškem, eklektickým přístupem k nejrůznějších světovým
filozofiím i nepříliš spořádaným osobním životem. Vytvořila si
pověst té jiné, problematické, pobuřovaly ji konvence, pila, kouřila a
smilnila, aby se pak najednou vrátila domů ke svému manžílkovi Diegovi,
přestala malovat a několik let pro něj jen vařila a starala se
o domácnost.

Jádro této rozpolcenosti, která je na díle Kahlo tak přitažlivá, lze
dohledat už v umělčině dětství – Fridini rodiče uzavřeli smíšené
manželství, židovský fotograf si vzal katolickou fanatičku, co vyznávala
klasickou strukturu rodiny, aby okamžitě, jak se stala vdanou ženou, poslala
dcery z manželova předešlého vztahu do kláštera. Fridě se dostalo –
jako miláčkovi tatínka – chlapecké výchovy, měla vyšší vzdělání,
a i proto po ní nebylo tvrdě vyžadováno ctít tradice, ženskou roli ve
společnosti. Když se pak málem zabila při těžké dopravní nehodě a
během rekonvalescence začala malovat – prožívat sebe samu skrze umění,
její rozpolcenost byla dokonána – najednou byla emancipovanou samostatně
myslící umělkyní, která pro následky zranění ztratila – tu obecně
společností uznávanou – krásu a už nikdy se neměla stát matkou,
ačkoliv po tom velmi toužila – celkem se ví o třech potratech. Kdo si
dokáže domyslet důsledky všech těchto determinací, odhalí prostý fakt,
že obrazy Fridy Kahlo jsou jako stránky z toho nejintimnějšího deníku
ženy, která volá o pomoc, aby ji někdo zachránil před ní samotnou.

Kurátoři retrospektivy Fridy Kahlo odvedli velmi dobrou práci.
Propracovaná a do jednotlivých celků (raná díla, portréty přátel,
autoportréty, zátiší, experimentální malby) přehledně strukturovaná
expozice dokáže životní cestu i dílo mexické umělkyně přiblížit
těm, kteří o ní vědí jen málo nebo téměř nic, překvapí ty
vzdělanější a v žádném případě neurazí ani odborníky. Po raných
dílech obestřených aurou dojemného příběhu, Frida je malovala
připoutána k lůžku, se návštěvník dostává ke slavným, barvami
šílícím, autoportrétům – ty ho překvapí především svou
velikostí – reprodukce v knize člověku připadá až extravagantně
velkolepá, obraz samotný je pak de facto její daleko intimnější a
samozřejmě hlubší verzí.

Kahlo sebe nemalovala, že by byla svou podobou sebestředně učarovaná,
většinu času ale trávila osamocena, a snad i proto na recipienta z maleb
přechází podivný smutek momentů, kdy je člověku partnerem jen jeho odraz
v zrcadle. Na každém obraze je pak jiným způsobem připomenuta, tu více tu
méně přímočaře, nepřekonatelná spjatost člověka s přírodou,
neustálý koloběh života a smrti.

Pro mnohé bude překvapením série malířčiných zátiší, kdy se
pokoušela v rámci odborné léčby zachytit sebe samu jako shluk ovoce.
Početná sbírka kreseb pak dotvoří obraz umělkyně, způsob, jakým
pracovala, neboť i tyto náčrty jako by byly vytrženy z osobního deníku,
připomínají votivní obrázky, kdy je ke skice často dopsáno, komu a za co
by měl být ten který obraz dedikován, co by měl symbolizovat.

Mimo obrazy se celou výstavou táhne linie osudu života Kahlo.
Návštěvník retrospektivy si může prohlédnout některé z jejích
tradičních mexických šatů, pomalovaný korzet – s křesťanskými,
komunistickými i buddhistickými symboly –, video i samostatně
koncipovanou sbírku fotografií. Jde ale pouze o přesně vybrané věci
z malířčina osobního života, které dotvářejí celkovou výpověď
výstavy, ne o fetišistické muzeum typu „Toho všeho se její ruka
dotkla!“.

Retrospektiva Fridy Kahlo je jedna z nejlepších souhrnných výstav,
které byly ve Vídni k vidění v posledních letech. Po její návštěvě
člověka jen napadne, proč nezavítala – po úspěchu v Bruselu a
Berlíně – třeba i do České republiky, když jde o tak dobrý obchodní
artikl, jakým dneska bezesporu život a dílo Fridy Kahlo je, a když se
v soukromé sféře najdou prostředky na takové zhůvěřilé „kulturní“
akce, jako je putovní výstava napodobenin Tutanchomonova pokladu, Šagri-la
nebo Terakotová armáda. Pak se vážně nelze divit, že vedle Vídně
i nadále působí Brno a dokonce i Praha jako zaprděný obydlený důlek,
kde si lidé ani neuvědomí, že by se namísto plastových výlisků a
sádrových odlitků mohli podívat třeba na nezvykle působivé obrazy, které
zase dlouhou dobu nebudou v Evropě k vidění. Jediný originál Fridy Kahlo
je totiž na našem kontinentu k vidění v pařížském Centre de Goerges
Pompidou.

Bank Austria Kunstforum: Frida Kahlo, http://www.bankaustria-kunstforum.at/