Galerii Langhans můžeme bezpochyby považovat za jednu z mála špičkových institucí, která neustále přibližuje české veřejnosti práce světově proslulých fotografů, u nás bohužel mnohdy neznámých. Tentokrát vsadila na dílo Američanky Marthy Rosler, teoretičky, performerky i fotografky, jejíž práce či akce s radikální vitalitou a využitím konfrontace komentují ožehavé sociální i politické problémy dnešní společnosti a vysílají k nám vášnivé signály o jejím stavu.
I když Langhans prezentuje pouze devět fotografických cyklů umělkyně, které jsou jakýmsi fragmentem její rozmanité práce, zrcadlí se v nich časové rozpětí bezmála čtyřiceti let její činnosti. K časným sériím, které nebyly původně vůbec určené pro výstavní prostory, nýbrž vycházely na stránkách alternativních časopisů, patří koláže s názvem Krása nezná bolest aneb tělo krásné (1965–1974). Celek, poukazující citelně na jeden ze základních ožehavých témat autorčina díla, je obrazem její snahy vypořádat se s palčivou otázkou nerovnosti mezi pohlavími a záměrným sabotováním tradičních pohledů na život a roli ženy ve společnosti. Revoltující Rosler tak v tomto celku narušuje cizorodými elementy ideální postavy ženských manekýn vypůjčených ze stránek dámských magazínů a lechtivých časopisů pro pány. Krásným modelkám propagujícím s lascivními úsměvy spodní prádlo či rozmanité konzumní výrobky směle odhaluje doplněná prsa či přidává jiné ženské atributy, aby tak rozehrála vlastní hru s poddajným pasivním objektem.
Mezi fotografické skrumáže, inspirované zpočátku údajně i dílem Maxe Ernsta, náleží tzv. Semeniště (či Harém, 1972) tvořené změtí nahých těl blondýnek, brunetek a dívek všech ras, jež mají společný milý úsměv, dlouhé n
ohy a štíhlý pas, nad nímž se klene pěkně tvarovaný hrudník. Všechny splňují parametry fyzicky přitažlivé ženy. Rosler je používá, aby upozornila na smutný fakt, že „slabší“ pohlaví je nejednou nucené a navíc i ochotné se podřizovat diktátu společenské konvence, leckdy i za cenu bolesti. Normalizace a standardizace lidského těla se pak umělkyně dotkla i v performanci a videu Živá statistika občana (1973), ve které svůj obnažený trup nechala přeměřovat dvěma muži v lékařských pláštích. Poukázala tím mimo jiné na zneklidňující skutečnost všudypřítomné existence dohledu a kontroly v moderní společnosti, jimiž se zabývala nejen ve spojitosti s lidským tělem, ale např. i s veřejnými prostory, jako jsou letiště nebo nádraží (Na veřejném místě: série letiště, 1985).
Podstatně útočnější a brutálnější výtvarný jazyk však umělkyně zvolila v cyklech reagujících na válečné konflikty a spletitou problematiku mocenské nadvlády. Válku ve Vietnamu provokativně interpretuje ve fotomontážích Válka až do domu (1967–72) a později se vrátila ke stejně aktuálnímu tématu ozbrojeného konfliktu USA v Iráku roku 2004 v cyklu Válka až do domu: krásný domov, nová série. Její konceptuální projev je nejen výrazně feministický, ale navíc i orientovaný na politické otázky. Typické je pro ni propojování privátní a veřejné sféry.
Ve válečných cyklech Rosler zdánlivě nenápadně implantuje do poklidně vyhlížejících rodinných interiérů mrtvá těla žen či plačící oběti a nechává jimi bloudit jako hrozivé přízraky ozbrojené vojáky. Na první pohled jako by se zdál být obývací pokoj s naparáděnou První dámou naprosto v pořádku, dokud se do našeho zorného pole nedostane obraz visící nad krbem, v jehož rámu je zasazen výjev s podivně pokroucenou mrtvou dívkou. Rosler bez zábran odkrývá falešnou a idealizovanou představu o válečném heroismu, jež prezentovala americká média především v období války ve Vietnamu a která vzbudila obrovskou vlnu nevole.
Zajímavým projektem je také série černobílých bromostříbrných snímků propojovaných se slangovými výrazy ve dvou nesourodých popisných systémec
h s názvem Bowery (1974–5). V této instalaci využila fotografka snímky pořízené na Manhattanu v chudinské čtvrti Bowery – sídle tuláků, pijanů a bezdomovců, jež dávno ztratila svůj lesk a nabízí už pouze pohledy do osiřelých ulic přeplněných odhozenými lahvemi, odpadky a opuštěnými výkladními skříněmi. Rosler zde nahlíží do světa nechtěných vyvrhelů, přičemž k jeho popisu využívá kombinaci vizuálního záznamu s psanými výrazy a zkoumá i sociální prostředí specifické subkultury. Svoji lidskou angažovanost a zájem o problematiku všedního, avšak do jisté míry zničujícího života v prostoru města, znovu projevila v pozdějším multimediálním projektu If You Lived Here (Kdybyste tu žili, 1989), který věnovala bezdomovcům. Navíc byla svým uměním schopná vyvolat i širokou diskuzi na toto ožehavé téma. Výstava Marthy Rosler v Langhansu je podstatná ještě jednou důležitou věcí, vedle vlastních snímků nabízí i dva významné teoretické texty umělkyně nastiňující její úvahy o podstatě a významu dokumentární fotografie, jež snad umožní i lepší pochopení vlastního díla samotné autorky.
Martha Rosler Vášnivé signály – Fotografické práce 1965–2008, Galerie Langhans,
3. 9.–9. 11. 2008, kurátor Zdenek Felix, www.langansgalerie.cz
Napsat komentář