Pražský hrad vsadil v předvánoční čas na jistotu a zahájil v prostorách Jízdárny rozsáhlou retrospektivu Mikoláše Alše. Zvýšený zájem veřejnosti o velká a známá jména může být sám o sobě dobrým důvodem pro pořádání podobných výstav, existují však i jiné motivace znovu otvírat ty nejohmatanější svazky českých dějin umění? Obvyklým vysvětlením bývá zvolení nového úhlu pohledu či rozšíření kontextu. Podobnou argumentaci volí i "hradní" kurátor, když se snaží sledovat historické reflexe Alšova díla a budování malířova mýtu. Zajímavý záměr však bohužel zůstává spíše v rovině nerozpracovaného konceptu.
Podtitul výstavy („1852–2007“) potencionálně nabízí opravdu široké a úrodné interpretační pole. Můžeme se zabývat vývojem alšovské legendy, legendy o velké umělecké a nacionálně buditelské postavě, jejíž přínos byl zejména v souvislosti s monumentálními realizacemi v Národním divadle nedoceněn, daleko směrem k současnosti se lze pohybovat po širokém bulváru politicky angažovaných námětů nebo si můžeme klestit pěšinku vývoje forem, který Aleš presecesním výrazem některých svých obrazů naznačil. Všechny jmenované možnosti se však v případě recenzované výstavy realizují nanejvýš ve sféře doprovodných dokumentů (brožura, tisková zpráva, katalog). V samotných prostorách Jízdárny nejsou instalovány tabule s kurátorským výkladem, řazení děl jeví se zcela náhodné, a tak tu běžný, neinformovaný návštěvník bloudí bez jakéhokoli vodítka a s omezenou možností dosáhnout nějakého jiného cíle, než je čistě estetické potěšení. „Punková“ disharmonie pak jakoby vrcholí v závěrečném oddělení, jemuž dominuje pódium s náhodně vršenými předměty z Alšova vlastnictví. Domnívám se, že podobně „nekoncepční koncepci“ nelze v případě této konkrétní expozice v žádném případě obhájit. Možná, že autor výstavy Ondřej Chrobák chtěl návštěvníky ochránit před dějinnými či formálně analytickými konstrukty, jež mohou bránit ve svobodné a ničím nerušené recepci samotného umění. Politický a sociální aspekt Alšova díla, ve fázi jeho vzniku, přijetí i současného přijímání, je bohužel natolik klíčový, že bez něj valnou část jeho práce zkrátka neodemkneme.
Ale k obrazům. Je potěšující, že vedle děl známých – návrhů lunet pro foyer Národního divadla či pláten „U hrobu božího bojovníka“ a „Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem“ – představuje výstava některé stránky Alšovy tvorby, které byly, alespoň pro mě, doposavad skryté. Za nejpřekvapivější považuji zvýšený zájem malíře o exotiku, a to o exotiku všeho druhu. Zejména v kresbách, technice levné, a tudíž v mnohém svobodné, zaměřuje Aleš svoji pozornost na severoamerické indiány či orientální válečníky. Těžko říci, zda jde o dozvuk dětského nadšení pro dobrodružství, či hlubší námětovou strategii, z tohoto ohledu je však určitě zajímavé srovnání Alšových prací s vystavenými dětskými kresbami jeho předčasně zemřelého bratra Jana, zobrazujícími tropické džungle či indiánské bitvy. I tato podnětná konfrontace však trpí absencí jakýchkoli textových vysvětlení a bez dodatečného pátrání jen málokdo dokáže říci, zda je Jan Mikolášovým bratrem, otcem, synem, či jestli se nejedná pouze o malířovo původní občanské jméno.
Sebeprezentace výstavy Mikoláš Aleš 1852–2007 balancuje na hranici lživé reklamy. K proklamované reflexi malířova mýtu odkazuje v Jízdárně Pražského hradu pouze studovna s „alšovskou“ literaturou v postranní chodbě a krátké video na galerii, ve kterém je představena idea Františka Žákavce z roku 1938, jenž chtěl na jednom z českých vrchů vybudovat dřevěný staroslovanský chrám, důstojné to úložiště pro Alšovu Vlast. Celkově expozice jako by odmítala s návštěvníkem komunikovat, je odměřená, ne-li nevraživá. Na podobně exponovaném místě a pod patronací hlavy státu je to přinejmenším zarážející a vzhledem k významu a kvalitám prezentovaného autora nedůstojné.
Napsat komentář