Možná si říkáte, že v umění už bylo vše prozkoumáno a objeveno a
návštěva galerie tak asociuje tiché popocházení od obrazu k obrazu
s občasným pochvalným zabručením. Co když vám ale vystavující tvůrci
nabídnou vizuální prožitek pochodujícího útvaru nahých vojáků za
zpěvu vojenské pochodové odrhovačky? A hned vedle na vás čeká záznam
soužití člověka se psem, kdy se člověk pohybuje po čtyřech, jí se psem
z misky, komunikuje s ním „po psím způsobu“ a to někdy i velmi
intimně?
Pokud ve vás tyto řádky vyvolávají spíše zvědavost než pohoršení,
zajděte se podívat do Galerie hlavního města Prahy na výstavu nazvanou
mnohoznačným názvem „Narušitelé hranic“. A předem doporučuji
vyhradit si čas delší než jednu hodinu.
Výstava je sestavena z prací umělců bývalého východního bloku. Při
pohledu na inscenované fotografie Zbigniewa Lindy, zvláště na tu, kde nechal
současnými dobře oblečenými lidmi „přehrát“ známou fotografii
z osvobození Osvětimi, diváka napadne: je to reflexe minulosti, provokace,
nebo něco mezi tím či oboje dohromady? Tuto otázku si potom budete klást
ještě mnohokrát.
Pokud by se našel společný jmenovatel pro jednotlivá díla, pak by to
byla tělesnost. Tělesnost nahlížená bez idealizace, ve své prostotě,
syrovosti, doslova „v nahotě“. Artur Zmijewski nechal pochodovat
v zrcadlové síni fitcentra nahé vojáky. Raz a dva, čelem vzad. Naháči
s puškami vypadají absurdně, někteří neudrží vážnou tvář a
chechtají se. Motiv vojenství, obrany, určité vyrovnání se s minulostí
poznamenanou válečnými konflikty tu najdeme ještě několikrát. „Jsem
Milica Tomič,“ říká o kus dál otáčející se žena v nadživotní
velikosti v téměř všech jazycích světa. Otáčí se a má tělo pokryté
mnoha řeznými ranami.
Maďarka arabského původu Róza El-Hassan nabízí video, kde daruje krev
v různých městech Evropy. Video je doplněné kresbami a poznámkami,
vztahující se k otázce kolektivní viny arabského světa za událost
11. září 2001. Téma identity, kdo jsem, kam patřím v globalizovaném
světě, tu dostává nový rozměr právě díky současné stigmatizaci
„všeho muslimského“ nebo toho, co jako muslimské třeba jen vypadá.
Slovo identita se v doprovodných textech opakuje mnohokrát. Identita
narušená, několikanásobná nebo rozmělněná. Podle čeho nás vnímají ti
druzí? Není dokonce už označení „umělec z bývalého východního
bloku“ jednoznačná škatulka? A kolik z vlastní identity tvoří naše
touhy a sny? Na to odpovídá třeba série fotografií Borise Missirkova a
Georgiho Bogdanova, v nichž se zhmotňují očekávání bulharských
adolescentů.
A co teprve Oleg Kulik a jeho „psí
život“. Jestliže se Joseph Beuys v roce 1974 nechal zavřít v galerii
s kojotem, Kulik celou myšlenku komunikace a soužití se zvířetem dovádí
zdaleka nejdál. Nic lidského mu není cizí a zdaleka ani nic psího.
A diváka třeba napadne, kolik je v člověku zvířete a jak pošetilá je
naše lidská povýšenost.
O takových instalacích nejde učinit jednoznačný soud. Každopádně
název výstavy je výstižný. Hranice vám instalace nejspíš naruší. Ať
už hranice toho, co je a není umění, hranici obecně zažitého estetického
vnímání či jednoduše hranici, na co všechno vás bude bavit se dívat.
A jak dlouho to vydržíte. Třeba ty pootevřené dveře s paprskem světla,
kdy čekáte, co se stane. A stane se… ale nebudu všechno prozrazovat.
GHMP, Městská knihovna, 2. října 2009 – 10. ledna 2010; kurátorka:
Olga Malá
Napsat komentář