V Brněnském kulturním centru, pod jehož střechou se nachází trojice
galerií (Mladých, Kabinet a U Dobrého pastýře) se v těchto dnech
symbolicky setkávají různé přístupy k umění: koncept, umění jako
výsledek introspekce a hledání sebe sama, a konečně umění jako hravá
reflexe viděného. Poslední přístup je vlastní Benediktu Tolarovi. Výraz
z názvu Trofeje vypůjčený z myslivecké mluvy napovídá, že jde
o úlovky – úlovky jako plod sběratelské a umělecké práce.
Benedikt Tolar (1975) pochází z Plzně. V letech 1996–2002 studoval na
pražské Akademii výtvarných umění, nejprve v sochařském ateliéru Karla
Nepraše, poté u malíře Vladimíra Skrepla. Pracoval jako pedagog,
restaurátor a samozřejmě jako sochař. Jeho dílem byly i výtvory umělce
Máry z Hřebejkova filmu Pupendo. V současnosti působí jako asistent na
Ústavu umění a designu ZČU v Plzni.
Vstup do expozice ihned ozřejmuje Tolarovu volbu názvu: ocitáme se totiž
v improvizovaném přírodovědném kabinetu. Stěna je pokryta exponáty
blíže neurčených živočichů – dle libosti a fantazie diváka
identifikovatelných brouků, motýlů či rejnoků. Pestrobarevní, precizně
zpracovaní živočichové vznikli sochařskou metamorfózou automobilových
karoserií. Tolar má ve sbírání a následné recyklaci nalezených věcí
zálibu. Ať už jde o karoserie nebo dveře od lednice (v dřívějších
pracích je použil jako „plátno“), jsou pro něj stejně hodnotným
úlovkem jako jelení parohy nebo zvířecí lebka. Sochařská průprava Karla
Nepraše a současný zájem o přírodu přibližují jeho tvorbu Františku
Skálovi.
Autorův humor prostupuje celou výstavu. Je
založený na překvapení, tvarové zkratce, významovém kontrastu umělého
s přírodním, toho, jak jsou rozličné materiály kombinovány v rámci
jednoho celku. Například někteří brouci jsou opatřeni tykadly jednou
z radiových antén, podruhé ze srnčích růžků. Případní kardiaci mezi
návštěvníky by zajisté měli být upozorněni na dva karoseriové kusy
vysoké: statného jelena s mládětem. Dospělý jedinec je totiž vybaven
pohybovým čidlem, takže při přesunu do další místnosti se s mírným
rachotem rozkolísá.
Záměr znejistit diváka a vzbudit jeho obezřetnost Tolarovi vyšel. Ke
každému dalšímu exponátu už přistupuje s jistou opatrností. Nejvíc
podezření vyvolává zavěšené ready made z kuní kožky.
Další část expozice je koncipována jako improvizovaný les, jehož
papundeklové stromky skoro zarůstají vchod. Uprostřed tohoto porostu
naleznete něco jako novodobý totem. Jde o plastiku z předělaného stepperu
opatřeného lebkou a obrovskými zvířecími papuči.
Nečekané substituce předmětů a zvířecích trofejí vyňatých
z původního kontextu 
zasazených do nových souvislostí může
vyvolávat smích i zamyšlení. Viděno dětskýma očima se před námi
rozprostírá pohádkový les. Hlubší ponor do dalších významových rovin
umožňuje stepper předělaný na totem chápat jako narážku na totemizaci
cvičících strojů a sarkastický výsměch fitness centrům – nelogické
náhražce přirozeného pohybu vůbec.
Tolar ve svých dílech přeměňuje a navrací v život na jedné straně
nepotřebný lidský odpad, na druhé pozůstatky živých i mrtvých tvorů.
Svá díla nezatěžuje složitými myšlenkovými koncepty, naopak se lze
těšit z prosté krásy tvarů, barev a jemného humoru.
Galerie U Dobrého pastýře, Brno, 3. března – 5. května 2010
Napsat komentář