Do Domu pánů z Kunštátu přivál chladný vítr ze severu vizi
architektury a designu. Konkrétně se jedná o tři tvůrce střední
generace, architekty Samiho Rintalu a Dagura Eggertssona a interiérového
architekta a designéra Samuli Naamanku. Všichni do posledního puntíku
naplňují představu o skandinávském designu. Jejich práce se vyznačují
obzvláštní citlivostí k přírodě, moderní elegancí a chtělo by se
říci až chladnokrevnou jednoduchostí výrazu.
Vystavující se na společné výstavě setkávají poprvé. Spojuje je
země původu – Finsko – nebo rok narození – 1969.
Sami Rintala je uznávaný
architekt a autor uměleckých projektů v krajině. V minulosti úspěšně
spolupracoval s architektem Marco Casagranedem, v roce 2008 založil
architektonické studio s Dagurem Eggertssonem. Pro zdejší instalaci neváhal
nařezat a dopravit surovou borovicovou kulatinu, která slouží jako
výstavní pultíky. Na nich jsou vylepeny fotografie zachycující práce
v krajině.
Jeho tvorba vychází z daného prostředí a upozorňuje na různé
společenské problémy; je postavena na narativitě a konceptualizmu.
Například na vylidňování venkova upozornil projektem Land(e)scape, kdy tři
opuštěné stodoly nechal vyzdvihnout na deset metrů vysoké dřevěné nohy a
po skončení akce tyto nechal zapálit. Stejně symbolicky působí tři
„potápějící se“ veslice: lodě, které po odchodu do města lidé
zanechali na břehu, umístil doprostřed jezera Saimaa. Jejich napůl potopený
kýl trčí z hladiny jako výčitka.
Zaobírá se ale i dalšími společenskými a ekologickými problémy.
V projektu Redrum spolu s Casagrandem poukazují na prosazování zájmů
těžařských ropných společností na úkor krajiny, proti vykácení lesa
v národním parku kvůli vybudování sjezdovky protestovali umístěním
tisíce bílých vlajek z prostěradel z psychiatrických léčeben.
Textové části instalace musíme vytknout, že není dostatečně
rozlišeno, které projekty Rintala dělal s Casagrandem a které sám.
Většina je totiž dílem spolupráce a mnohdy je jako jediný autor uveden
právě Rintala.
Dagur Eggertsson je typický Skandinávec. Narodil se na
Islandu, studoval v Oslu a Helsinkách. A nyní vyučuje ve všech třech
zemích. Společně s Rintalou provedli řadu instalací a architektonických
realizací. Někdy je těžké rozlišit, kdo je autorem čeho, protože ani
před spoluprací s Rintalou netvořil Eggertsson sám. Jejich práce naleznete
po celém světě. Mnohé z nich jsou zde představeny formou videí a
závěsných svitků. Zaujme třeba projekt venkovní galerie, kdy povrchovému
dolu, který se během doby měnil na skládku a vrakoviště, dali nový
význam: vznikla přírodní galerie pro exponáty nadměrných rozměrů.
Dalším z mnoha příkladů může být Mlýn – budka u řeky sloužící
jako noclehárna pro kajakáře energeticky plně zabezpečená obnovitelnými
zdroji.
Samuli Naamanka je znám jako
všestranně nadaný designér. V jeho tvorbě se snoubí úspornost výrazu
s kreativními technologickými inovacemi. Na výstavě můžete vidět
několik typů židlí, mezi nimi i cenami ověnčenou Clash chair
z lisovaného dřeva. Závěsnému skládacímu křeslu je věnována celá
jedna místnost: vznáší se mezi visícími pláty dýhy. Naamanka si potrpí
na jednoduchost tvarů, praktičnost a ekologii. Jeho židle jsou stohovatelné,
skládací nebo jednoduše rozebíratelné. Materiálům vévodí dřevo, ale
není jediné. Návštěvník si může vyzkoušet posez v křesle z lisované
tkaniny Compos. Výhodou tohoto produktu jsou kompostovatelnost, nízké
výrobní náklady a nelze opomenout ani fakt, že oproti plastu takové sedadlo
nestudí.
Je nutné ocenit, že kurátoři se snaží všemožně ukojit divákovu
zvědavost, takže k vidění jsou různé fáze výrobků, popřípadě
rozložené na jednotlivé prvky. Naamanka je i průkopníkem ve vývoji
betonových produktů. Představuje zde novou patentovanou technologii,
s jejíž pomocí se šedivá betonová plocha může pokrýt grafickými vzory
a lze ji barvit. Ukázky svědčí o široké škále použití na vnějších
i vnitřních plochách staveb a jiných druzích betonových ploch.
Například v okolí Tesankotie vznikl environmentální projekt, kdy na
betonové panely rozmístěné v trávě byly „natištěny“ fotografie
zpřítomňující současníkům obrazy z minulé doby. Možnosti použití
jsou nepřeberné, tak se třeba i my jednou budeme moci těšit, že naše
města ožijí barvou a obrazy, aniž by se sprejeři museli namáhat.
Velmi příjemný je i čichový
zážitek – místnostmi se line intenzívní vůně surového dřeva.
Výstava tvoří výborně promyšlený celek. Instalace je provedena s vkusem
a invencí a díky rozmanitosti forem expozice se rozhodně nudit nebudete.
Chtělo by se říct, že jde o takový švédský stůl, z nějž
návštěvník může vybírat podle své chuti a svých zájmů. My si můžeme
jen přát, aby výstava byla poučením a inspirací pro laickou i odbornou
veřejnost.
Dům pánů z Kunštátu, 24. září – 1. listopadu 2009; kurátoři:
Nicol Gale, Daria Křivinková a Rostislav Koryčánek
Napsat komentář