Za sedmero Alpami, Středozemním mořem, Saharou a stezkami pochmurných
nomádů si pavouk schoval své varle na střechu a odešel pracovat na pole.
Varle našla dcera a nevědouc, že je to tatínkovo, poskytla jej matce, která
ten kus masa připravila k obědu. Najedla se matka, najedly se děti, a když
se vrátil nic netušící pavouk… Řekněme, že nejedl maniok. Když záhy
zjistil, co to společně spořádali, vzal kytaru a začal zpívat. Ponaučení
zní: pokud nejsi s těmi, kdo vaří, radši se před jídlem přesvědč, co
ti připravili.
V bizarním komiksu s názvem Ticho hrocha nabývá pojem černý humor
docela nových dimenzí. Kniha je sbírkou svérázných afrických pohádek,
které na sklonku loňského roku slétly do Čech, asi jako když přistává
hejno lepých sloních kulturistů. Coby své slohové úkoly je sepsaly děti
z malé středoafrické školy a příliš se s nimi nepáraly. Povětšinou
pohrdly fádním „bylo nebylo“ a přesunuly se rovnou k jádru svých
vypravování, která vesele dupou po evropských vypravěčských tradicích.
Z naprosto odlišného kontextu světa se na řádky školního papíru jako
partyzáni na liánách spustily příběhy s takřka anarchistickou fantazií.
Chvostem zaklesnuty vyčkávají, kdy po vás budou moci mrsknout bravurní
absurdní pointou.
Na málokterém konci z řady pohádek hlavní aktéři žijí, dokud
neumřou. Občas se jim zkrátka cosi nepěkného přihodí. Třeba když se Jan
Křtitel rozhodne vyhodit přebytečné děti nebo když holčičce spadne na
hlavu ještěrka, případně když umíněný chlapec najde lidožravého osla.
Obligátní závěrečný zvonec na sebe ze strachu radši nepoutá mnoho
pozornosti, a tak mlčí a tváří se, že patří na krk nejbližší kozy. Ve
své podstatě a v poměru k našemu pohádkovému úzu, který zná navíc
ještě vodníka, se ale černošské pohádky zase tolik neliší. Netoulá se
tu o mnoho víc uťatých končetin, ani se tu nesráží více krve než
v tradičních českých kusech reprezentovaných sežvýkanou Karkulkou,
připečeným Jeníčkem, případně novějším Netvorem (a Pannou). A kdo by
vzpomněl na Erbena, ironického poetu, a jeho sérii krutých jednoaktovek,
toho by jistě upoutal podobně vybraný, leč možná o něco méně uhlazený
smysl pro tragiku, baladickou zkratku i značně zhuštěný děj.
Samotné příběhy dětské obrazotvornosti
ale tvoří jen jednu část knížky. Výsledná podoba je dílem mladého
českého výtvarníka a finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok
2009 Davida Böhma, který loni v DOXu popsal stěny neviditelným inkoustem.
Jeho sestra Terezie mu slohové práce z Afriky přivezla, z francouzštiny,
která je v bývalé francouzské kolonii úředním jazykem, je přeložila do
češtiny a David Böhm k nim domaloval záhadný svět černých siluet,
které v neustálém pohybu jakoby tu chvíli byly a chvíli zase ne.
Přestože je Ticho hrocha jeho první exkurzí mezi panely komiksového média,
vytvořil pozoruhodný komiks, jehož stránky se hemží před očima jako rej
rozdivočelých stínů a obřadních masek. Aby dostál původní autenticitě,
ponechal dětem jejich roli vševědoucích vypravěčů a do autorských děl
zasahoval co možná nejméně. I proto zde chybí bublinový aparát,
tradiční komiksový element. Vše se odehrává v rovině obrazových
náznaků, které vedle lineárního textu hrají svůj vlastní, výrazný, ale
jemný, stínový příběh.
Těžko říci, kolik smyslu se ztratilo při překladu z domorodého jazyka
sango do oficiální francouzštiny a při následném luštění ručních
klikyháků. Sama autorka překladu připouští, že její první knížka
není tak úplně jednoznačná. I samotný hroch se prý do názvu vetřel
nedopatřením. Nicméně bez ohledu na námitky nemilosrdný sudokopytník
vybízí k tichu, protože Afrika bude vyprávět. Inu, jen pozor na sviňuchu,
aby vás přitom nestáhla ke dnu. Občas ji to prý popadne.
Terezie a David Böhmovi, Ticho hrocha, Labyrint, Praha 2009
Napsat komentář