Skupina Máj 57 – nerozumím tomu, i když jsem chytrej

Turista bude zřejmě trochu zklamán. Výstava v prostorách Císařské konírny, kterou zdobí velká reprodukce Sekalovy modro-žluto-černo-modré dívky se zadumaným pohledem, totiž nenabízí nic převratného. Nevystavuje tu žádný umělec zvučně světového jména (jako kousek opodál Filla), nejsou zde odkryty žádné zapomenuté skvosty, souvislost mezi exponáty zdá se být pouze v dataci a co je vůbec nejhorší, z proklamované snahy o uměleckou svobodu, kterou výstava Máj 57 nese ve svém podtitulu, zbyla pouze jedna plastickými temperami vykuchaná ryba. A to jsme prosím v padesátých letech a za oceánem už řádí Pollock, de Koonig a jiní. Tak jakápak svoboda?

Nechme však turistu turistou a výstavu hned zkraje pochvalme. Nejenže totiž na malém prostoru přináší poměrně ucelený a poutavý přehled činnosti jedné z našich nejpozoruhodnějších uměleckých skupin poloviny století, ale činí tak zároveň s nevtíravou elegancí a důsledností, jakou si její historicko-kulturní a politický význam zaslouží. Jak jsme totiž již jemně naznačili, umění tu hraje pouze druhé – byť důstojné – housle.

O čem tedy výstava je? Je pohádkou o vzdoru slabých proti mocným, o boji mladého svobodného ducha s totalitou. „O svobodě v nesvobodě“, jak se zdůrazňuje. Není sentimentální ani polopatická, není však ani sterilní. Z útržků textů dozvídáme se příběh od začátku: Tající ledy sklonku padesátých let prokličkovala skupina mladých a nonkonformních umělců, která si začala říkat jednoduše podle data svého ustanovení, dílem díky lobby v oficiálních kruzích, dílem přispěním náhody. Během návštěvy první veřejné výstavy utrousil totiž tehdejší mocipán Zápotocký tři prostá a nečekaná slova: „Mně to nevadí“ – a skupina tak mohla vyplout na širé moře svobodné tvorby, nezmrzačené diktátem socialistického realismu a zúročené sebeprezentací ještě na třech dalších výstavách, z nichž poslední se konala v roce 64. Státní aparát sice činnost skupiny nezakazoval, všudypřítomná politicky motivovaná a leninskou teorií estetiky zpitomělá kritika však umělcům vytrvale házela klacky pod nohy, v důsledku čehož skupinu nakonec mnozí opustili. Definitivní konec činnosti Máje 57 vidí nicméně kurátorka dnešní výstavy, Adriana Primusová, na opačném pólu, v politickém a kulturním uvolnění šedesátých let, které otevřelo možnosti individuálně se prosadit.

Žádný div, výjimečností spolku Máj 57, který čítal přes třicet členů a kde se navzájem potkávaly takové osobnosti jako Jiří Balcar, Zdeněk Palcr, Miloslav Chlupáč nebo Jan Švankmajer, byla totiž mj. absence společného uměleckého programu. Přestože se jeho členové pravidelně a v hojném počtu scházeli, nevytvořili nikdy žádný manifest ani společné prohlášení a respektovali navzájem své individuální přístupy. Od abstrakce po figuru, od exprese po meditaci. Pestrost tvorby je ostatně jedním z hlavním témat výstavy, které se podařilo vhodně vypíchnout, byť lze namítnout, že prezentací některých okrajových děl utrpěla v součtu výtvarná úroveň. Pestrost kvalitativní i forma nenásilného uspořádání exponátů od architekta Davida Vávry tak alespoň částečně připomíná salonní charakter výstavy z roku 1957, která se pod názvem „Mladé umění“ konala v Obecním domě a která byla tehdy po dlouhých deseti letech první veřejnou výstavou oproštěnou od dohledu „odborné“ komise, jež by o přijetí exponátů rozhodovala.

A tak se obloukem dostáváme zpět k jádru celé věci, k reflexi reflexe a k nejvýznamnějšímu vystavenému kousku, jež je vůbec v konírně k vidění: K originálnímu dvojlistu návštěvní knihy, padesátiletí duchaplně opatrovanému jako nedocenitelný relikt doby. Rozlícené výkřiky tehdejších návštěvníků jsou úchvatné i varovné zároveň, když vykazují umělce na psychiatrickou léčebnu nebo se zcela vážně a svědomitě dožadují uspořádání besídky, na níž by bylo vše projednou objasněno a konečně vysvětleno. Nejčastější je však bezskrupulentní přiznání naprostého nepochopení umělcova snažení. „Jsem chytrej, ale nerozumím tomu.“ Ať už to byl poťouchlý žertík nebo vážně míněná výtka proletářského lenocha, jedno je jisté: Bývalo umění veřejným tématem.