Poslední listopadovou sobotu se
v brněnské kavárně Bakala Café konala vernisáž netradiční výstavy.
Své fotografie v prostorách za kavárnou (v chodbě vedoucí do
přednáškového sálu) vystavila palestinská fotografka Samar Hazboun. Tato
mladá Palestinka studuje v Brně na Fakultě sociálních studií a její
výstava s přiléhavým názvem Palestinian Woman ilustruje problematiku,
které se věnuje: je uměleckým doplňkem sociálního výzkumu, který se
zabývá životem v Palestině.
Projekt kombinuje fotografii, koláž a interview, hledá odpovědi na
otázky týkající se života, postavení a situace dnešní ženy
v Palestině. Svou výstavou se autorka snaží oslovit širší evropskou
veřejnost a upozornit na realitu, ve které lidé na Blízkém východě
žijí, na realitu okupovaného národa.
Autorka na svých fotografiích zachytila
ženy různých sociálních a věkových vrstev. To proto, aby poukázala na
nesvobodu, která ovlivňuje životy všech palestinských žen. Fotografie
vznikaly v rámci rozhovorů a zpovědí jednotlivých žen. Jejich příběhy
autorka zpracovala do krátkých popisků pod svá díla. Každý příběh je
ilustrovaný fotografií, která jej doplňuje.
Samar Hazboun zpovídala a fotografovala lékařky, sportovkyně, umělkyně,
studentky, trestankyně, matky, ke každé z nich vybrala určitý úhel
zobrazení a vyzradila divákovi kus z jejího života. Dovídáme se tak
o matkách, které se starají o své děti, jež po těžkém mučení ve
věznicích trpí psychickými poruchami, i o ženách, které ztratily
muže-živitele, a přejaly tak vedoucí postavení v rodině.
Fotografie mají hodnotu hluboké výpovědi jako dokumenty o skutečnosti,
zároveň jsou umělecky velice kvalitní. Podmínky, za kterých vznikaly,
nebyly vůbec příznivé; i samotné provedení je nízkonákladové:
fotografie jsou tmavé, vytisknuté na obyčejný papír velikosti A4. Nicméně
ani to neubírá na kvalitě kompozici, hře barvy a stínu, a také neotřelým
nápadům.
Snímky jsou rozděleny do dvou částí, které se mezi sebou nepravidelně
střídají. První část nazvaná Palestinské dojmy ilustruje život
v Palestině prostřednictvím fotografických montáží. Popisky naznačují
politickou situace v Palestině a Izraeli: Samar Hazboun mluví o rozdělení
území izraelskou zdí, která je již dnes třikrát delší než zeď
berlínská a stále roste. Mluví také o dohodách o územním rozdělení
Palestiny a Izraele, které však nejsou dodržovány. Zalidněná, špinavá
ulice plná dětí a barevných nápisů na stěnách překryta fotografií
čerstvé, barevné zeleniny je ilustrací příběhu chudoby a hladu velké
části Palestinců. Zachycení tanečnic Palestinského cirkusu v prázdné
místnosti s židlí jako jedinou rekvizitou doplňuje výklad o ženách,
které nemohou rodit v porodnicích, ať už z důvodu neprůchodnosti všude
se vyskytujících check-pointů či kvůli věznění.
Druhá část fotografií je
početnější, jde o portréty jednotlivých žen, které studentka zahrnula
do svého projektu. Text pod fotografií vždy prozradí jméno zobrazené a
krátce představí i její život. Tak například Dima je dívka, kterou
tvůrkyně nafotila v krabici. Jde o mladou studentku, a nápad umístit ji do
krabice dokládá, jak zeď ovlivňuje každodenní život obyčejných lidí,
svírá je bez možnosti pohybu. Krabice s dívkou je umístěna ve středu
fotografie, v levém dolním rohu je starý, vyhozený satelit, jehož stín se
ostře rýsuje v denním slunci. Dívka sedí s nohama pod bradou, kolem je
nekonečný prostor, do kterého není možné z krabice vstoupit.
Dalším výrazným zážitkem je portrét atletky reprezentující
Palestinu, jejíž kariéra je poznamenaná životem v okupované zemi. Každá
účast na zahraničních závodech ji stojí velké úsilí. Obličej
sportovkyně je umístěn v levé straně snímku, jeho linie se rýsují na
podkladu rozostřeného sportoviště, oči atletky jsou upřeny ven z obrazu,
avšak stranou od diváka. Atmosféru výjevu dokresluje i pozdně odpolední
světlo.
Portrét studentky Jany je jedním z nejvýraznějších snímků na
výstavě. Jde o portrét dívky – občanky druhé kategorie: je Arabkou
žijící v Izraeli. Takových lidí je v Izraeli více, jsou to ti, kteří
po roce 1948 neemigrovali a zůstali žít ve svých domovech, mají
palestinskou národnost, ale izraelský pas. Jana stojí opřená o stará
zelená vrata, která jsou pevně zavřená na petlici. Na levé straně vrat,
pod skleněnými tabulemi, je nastříkaná číslovka 48. Výrazně krásná
dívka, oblečená v evropských riflích, drží v rukou černý fotoaparát.
Její oči jako by hledaly objekt pro zachycení, tělo je však těsně
přimknuté k velkým, pevně zavřeným vratům. Sluneční paprsky dopadají
na dívčiny nohy, zbytek postavy je ve stínu. Uzavřená v místnosti, stojí
ve stínu vedle čísla 48, tak autorka pojmenovala Janinu situaci.
Za zmínku stojí i autoportrét samotné Samar Hazboun v palestinském
šátku. Fotografie odkrývá jen detail tváře – ústa a špičku nosu,
zbytek obličeje zůstává ve stínu, ostře nasvícen je tradiční
černobílý palestinský šátek pokrývající dívčinu hlavu. Ústa jsou
dominantou fotografie, a k nim také zespodu směřuje pramen černých vlasů.
Fotografie je černobílá, stejně jako tradiční palestinský šátek kufija.
Pod tímto obrazem autorka popisuje symboliku a význam palestinského šálu,
který se v Evropě ujal především jako módní doplněk.
Pro tvorbu mladé studentky jsou typické především ostré linie výjevů,
hra světla a stínu, 
kontrasty v barvách a nápadité
rozmístění figur. Nejrůznější montáže, které skládá ze svých
fotografií, jsou obohacením samotné tvorby a dokladem citu pro rovnováhu.
Fotografie palestinských žen nejsou pouhou němou krásou, sdělují nám
mnohem více. Takové by současné umění mělo být, ne jen zobrazovat, ale
i oslovovat, promlouvat a poučovat diváky o našem světě, a tím vlastně
i o nás samotných.
Více: http://www.foresightartgallery.com/…azboun-album
Facebook: http://www.facebook.com/?…
Napsat komentář