Když si Endre Friedmann vybíral ve
třicátých letech pseudonym, postupoval podle principu osvědčeného
v reklamě: nový produkt se hlavně musí podobat něčemu, co lidé znají.
A tak se zrodil fotograf Robert Capa (jehož jméno připomínalo tehdejšího
úspěšného amerického režiséra Franka Capru) a z jeho partnerky se stala
Gerda Taro (se jménem připomínajícím herečku Gretu Garbo). Tak zní
alespoň jedna z legend. Gerda Taro pak prý dokázala prosadit Capovy snímky
a spustit jeho hvězdnou kariéru.
Tento obchodní úskok nemění nic na tom, že během několika let byl Capa
ve svých pětadvaceti považován za nejlepšího světového válečného
fotografa. A to díky svým snímkům z občanské války ve Španělsku.
Vojáci, s nimiž se během let účastnil válečných akcí v řadě
konfliktů, ho považovali za rozeného klikaře, který přináší štěstí
i jim. Tohle štěstí mu vydrželo do roku 1954, kdy stoupl na minu
v Indočíně.
V Budapešti teď máte příležitost vidět unikátní sbírku jeho
fotografií. Maďarské ministerstvo kultury totiž zakoupilo jednu z pouhých
tří kolekcí Capových fotografií, které vznikly v 90. letech
20. století z původních negativů. Jedna kolekce je v New Yorku, druhá
v Japonsku a z té třetí je do 11. října k vidění nějakých
200 snímků v Ludwig Múzeum v Budapešti. (Capa se narodil r.
1913 v Maďarsku.)
Vzhledem k tomu, že Capa byl především
válečný fotograf, výstava představuje procházku světovými válečnými
konflikty od Španělska po Indočínu. Docela dobře by se mohla jmenovat
Všechna mizérie světa. Vyznívá z ní jednoznačně, jakému fyzickému a
psychickému stresu a hnusu lidské bytosti během války čelí. Tohle
v podstatě banální zjištění je ale v protikladu se silným účinkem
Capových fotografií. A tady je třeba mluvit o jeho specifickém talentu.
Capa očividně dokázal zachytit vojáky tak, že jejich uniformy a zbraně
nezastínily jejich tváře. Spíš naopak.
Výstavu doplňují četné ukázky dobového tisku, který Capovy fotografie
zveřejňoval. Za pozornost stojí také dokumentární film, v němž
vystupují přímí aktéři různých období Capova života. Z plátna
promlouvají někdejší interbrigadisté, kolegové fotografové, umělci… a
to velmi osobně. Podařilo se zachytit i výpověď vojáka z první vlny
vylodění v Normandii, co je k vidění na jedněch z nejsilnějších
Capových snímků. Celkově je film mistrovskou ukázkou dokumentu, a jaksi
mimochodem nabízí krom popisu životních osudů Capy i pořádnou porci
kontextu. Pobyt na výstavě prodlouží o nějakých pětačtyřicet minut na
minimálně hodinu a půl, neměl by se ale vynechat. Určitě by si našel své
diváky i na některém českém televizním kanálu. 
Ve filmu jsou popsány Capovy neuvěřitelné mise (jako např. seskok
s americkými parašutisty do německého týla) i barvité stránky jeho
povahy. Vychází z něj jako šarmantní švihák se značným smyslem pro
humor a řádnou dávkou odvahy (vlastními slovy: „hráč“). Pochopitelně
ani nemohlo dojít na všechno. Podstatnější připomenutí a třeba
i samostatnou výstavu by si zasloužila jeho osudová přítelkyně, vlastně
průkopnice dámské fotografie Gerdy Taro, která v roce 1937 zahynula ve
Španělsku.
Ludwig Múzeum, Budapešť, 3. července – 11. října 2009; kurátor:
Lívia Páldi
Napsat komentář