V tajuplném sklepení domu U Zlatého prstenu běží od 17. října pozoruhodná výstava. Nechat si ji utéct by znamenalo přijít o hodně. A nebo také o nic. Expozice, jejímž tématem je současné vnímání prostoru, je totiž stejně pestrá a proměnlivá, jako je dav valící se nočními ulicemi velkoměsta. Je možné nechat se exponáty unést a odplout s nimi do podivných, posunutých světů, je však stejně možné výstavu projít a zůstat jí nepoznamenán. Přes veškerou snahu umělců upoutat pozornost, anebo snad právě pro ni, je totiž dnešní divák k těmto jejich pokusům stále více otupělý. Nemluvme však obecně, záleží samozřejmě na každém zvlášť.
Na výstavě vystavují čeští umělci posledních generací, kteří svou tvorbu vesměs zaměřili na zkoumání vzájemných vztahů světla, pohybu a prostoru a v jejichž snažení, jak zdůrazňuje kurátor výstavy Jiří Machalický, hraje nezastupitelnou roli intuice. Intuice je nicméně v uměleckém světě záležitostí příliš obecnou, ne-li přímo elementární, a není tedy divu, že dílo čtrnácti vystavujících nabízí nakonec velmi široké spektrum. Od počítačové grafiky a modelace (Federico Diaz) přes audiovizuální prostorové instalace (Jakub Roztočil), malířské obrazy blízké pop-artu (Jiří Matějů), film (Jakub Nepraš) až po, nutno podotknout, poněkud nepřesvědčivým způsobem vystavené graffiti (Jan Kaláb).
Myšlenku prostoru, jako předmětu zájmu soudobého umění, se však přes zmíněnou formální roztříštěnost podařilo autorům výstavy podtrhnout přímo ukázkově, a to prostým umístěním expozice do magického a příhodně rozbujelého podzemí staroměstského domu. Jednotlivé místnůstky, zpravidla věnované jednotlivému umělci, totiž nepředstavují pouhé prostředí pro umělecké dílo, ale stávají se jeho plnohodnotnou součástí. Návštěvník, který do prostoru vstupuje, je tak automaticky do uměleckého díla vtažen a přinucen se s ním nějakým způsobem vypořádat, byť by to pro něj znamenalo prostor urychleně a třeba i znechuceně opustit. Zážitek je v každém případě intenzivní, a to ať už jím je zúčastnit se bezstarostné hry dětí uvězněných ve čtyřech protilehlých obrazovkách v rozích místnosti, anebo tváří v tvář šílenému rotujícímu stroji zakusit téměř absolutní zkušenost podvědomé hrůzy. Druhou stranou mince je, že plejáda podivných audiovizuálních světů a znepokojujících zážitků může v návštěvníkovi časem vzbudit pocit, že byl uvězněn v podzemním labyrintu hrůzy, z čehož mu jistě nepomůže, když konečně rozluští měnící se nápis na vystaveném monitoru. „I see you anywhere you go,“ tvrdí tento výmluvně hororový slogan – a přítomnosti kustoda je v tu chvíli nedocenitelnou pozorností podniku.
Přes výše zmíněná úskalí je však výstavu jako celek nutné pochválit. Přestože totiž vystavující drží krok s dlouhodobým trendem v umění, který spočívá v nekompromisním přinucení diváka zabývat se dílem, byť jen v daném okamžiku vzájemné interakce – podobně jako to činí například reklama – kurátorský výběr je střízlivý a vkusný. Nejsou zde vystaveny žádné vnitřnosti ani lidé naložení v lihu a působivost děl je tak v naprosté většině důsledkem jejich vnitřní, těžko zachytitelné kvality. Kladem výstavy, jejíž název by se dal dost dobře použít i pro nesoutěžní přehlídku studentských prací, je také silná účast nejmladší generace sotva dostudovaných, nebo dokonce ještě studujících umělců. A v neposlední řadě, což je vzhledem ke společné vstupence fakt neopomenutelný, výstava se koná v souběhu s výstavou „Fantomy a atomy“, která se zabývá českým uměním v letech 1938–1958. Není proto špatné udělat ještě o pár kroků po schodech víc a připomenout si zároveň, kam se tuzemské umění za poslední padesátiletí posunulo – ať už v kladném či záporném smyslu.
Výstava Prostor pro intuici 17. 10. 2007–2. 12. 2007
Galerie hlavního města Prahy, Dům U Zlatého prstenu, Týnská 6
Otevřeno út–ne, 10–18 hod.
Napsat komentář