Betlém Matyáše Bernarda Brauna ukrytý v lese nedaleko kukského zámku
je oblíbeným výletním cílem mnoha turistů. Na podzim roku 2008 přibyl do
jeho blízkosti soubor patnácti monumentálních soch, které mají ambici
stát se nejen dalším turistickým lákadlem, ale i typem novodobého pojetí
křížové cesty.
Místo je nejsnáze přístupné z obce Žíreč: polní cesta vede
k železničnímu viaduktu, který tvoří pomyslnou bránu k tomuto
přírodnímu výstavnímu prostoru. Návštěvníka uvítá velkolepé
sousoší tří andělů mimozemského vzezření v nadživotní velikosti od
Daniela Klose.
Myšlenka vytvoření křížové cesty
v této oblasti je stará již 300 let. Záměr hraběte Šporka však tehdy
překazili žírečští jezuité. Mgr. Jiří Kaše, znalec Braunova díla,
upozornil na možnost vzkříšení této ideje. Provedení se v roce
2004 ujal prof. Vladimír Preclík, který se však jeho dokončení
nedočkal.
Projekt od počátku provázela řada sporů, především ohledně
umístění díla. Panovaly totiž obavy, že bude narušovat jedinečnou
celistvost barokního rázu oblasti. Tyto obavy se ukázaly jako zbytečné,
neboť oba celky jsou od sebe dostatečně vzdáleny a fungují samostatně na
oddělených místech. Pro upřesnění Braunův Betlém se nalézá asi 1,5 km
od inkriminovaného místa, na kopci vprostřed lesa, kdežto sochy Příběhu
naděje jsou rozmístěny na zvlněné louce táhnoucí se podél jeho okraje
z druhé strany ohraničené železniční tratí, z většiny též zarostlé
stromy. Trať sama esteticky prostor nenarušuje, provoz železniční dopravy
již poněkud ano.
Cyklus obsahuje patnáct sochařských celků od patnácti autorů. Jako
materiál byl zvolen pískovec. Důvodem byla především snaha navázat na
barokní tradici, a pak také dostupnost z blízkého lomu.
Spornost a nedostatky tohoto náročného
díla by se daly shrnout do několika bodů: Projekt je dost často označován
jako křížová cesta. Tematicky však nemá s klasickou křížovou cestou
mnoho společného. Jen čtyři kusy ztvárňují tradiční zastavení a
umístěny jsou bez ohledu na obvyklé pořadí.
Význam některých děl by lépe ozřejmily jejich názvy – samotná
forma je příliš vágní nebo mnohoznačná. Tento formální nedostatek by
jednoduše vyřešila informační tabule, která zde zatím chybí.
Přítomnost některých kusů však nelze pochopit ani tehdy, když náměty
děl známe (např. Obelisk Jiřího Kačera).
Mnohem závažnější než tematická nejednotnost a nepřítomnost
skutečného příběhu je příliš velká formální rozrůzněnost. Absence
jednotící dějové linie cesty by mohla být vyvážena jednotností formy,
což ovšem v době neexistence velkých sochařských dílen vedených jedním
mistrem není technicky proveditelné.
Tato dvojí nesourodost – obsahová a
především formální – způsobuje rozpad celého projektu na jednotlivá
díla. Kolekce soch se tak stává jakousi galerií v přírodě, jak byla
také nazvána. Celý podnik však postrádá onu auru monumentálního celku,
jakým je Betlém. Dostáváme se tak k již zmiňované konkurenci obou
celků. Příběh naděje vychází z tohoto srovnání jako nejednotný celek
s kolísavou úrovní kvality.
To ještě neznamená, že zde nenajdeme opravdu kvalitní kusy. Za všechny
můžeme jmenovat Zvěstování Daniela Klose, Vykoupení Jana Hendrycha,
Zázrak nanebevstoupení Vojtěcha Adamce nebo Světlo v temnotách Ivana
Jilemnického.
Dosáhnout větší jednotnosti, souznění takového množství děl je
možné jen velmi promyšleným výběrem autorů a stanovením podmínek
formátu děl. Výsledek by určitě působil přesvědčivěji, kdyby např.
všechna díla byla ryze abstraktní, nebo naopak pouze figurální. Takto
bohužel musíme konstatovat, že celek působí nevyváženě a vtírá se
podezření, že s koncepcí některých kusů si autoři příliš hlavu
nenamáhali.
Napsat komentář