Poselství nacházet umění tam, kde není, či kde ho nevidíme

Malá, přesto retrospektivní – taková byla komorní výstava slavné fotografky Emily Medkové v galerii Louvre. Výstava nabídla úzký výběr z autorčiny tvorby ze všech tří tvůrčích období. Medková se svou tvorbou velmi vymezuje od ostatních fotografů surrealistické éry, nejvíce ji ovlivnil její manžel Mikuláš Medek a Karel Teige. Je o ní známo, že na snímky dokázala čekat i několik let. Ke své tvorbě přistupovala velkoryse, nelpěla na výstavách ani na publicitě, za svůj život poskytla jediný rozhovor (historičce Anně Fárové).
Čtěte takéSetkání s vůní dřeva v Hradci Králové
Ztvárnit surrealistickou fotografii je v podstatě nemožné, jelikož to tak trochu popírá myšlenku surrealizmu, ovšem Medková se s tímto faktem vypořádala na úrovni. Snažila se fotografie nacházet přímo v prostoru, vymezit si rámec v realitě a ten nepřekračovat. Její tvorba se dá rozdělit do dvou okruhů: první se věnuje fotografiím experimentálního charakteru, kde se objevují fotografie inscenované či dotvářené různými prvky. Druhá skupina je spíše dokumentární, fotografie jsou pořízeny především v exteriérech.
Jelikož na výstavě chyběly popisky a datace, bylo velmi těžké se ve fotografiích orientovat, především zařadit je do tvůrčích období. K vidění zde byly fotografie známé, jako například Vodopád vlasů z roku 1950 či Vítr z roku 1948.
Inscenované fotografie se vyznačují důmyslným výběrem rekvizit, jednou z nejoblíbenějších je skleněné oko, které se prolíná mnoha fotografiemi a funguje trochu jako slučovací prvek. Naopak lidé se na fotografiích skoro neobjevují, občas pouze dotváří scénu. Druhá skupina fotografií, ty „nalezené“, si žije svým vlastním životem, každý může
v obrazech vidět něco jiného, a právě o to Medkové šlo: vzbudit v lidech zájem a zvědavost. Zmíněné fotografie pocházejí především z Prahy, kterou autorka dlouhodobě ztvárňovala. Mnoho fotografií znázorňuje hlavy, které Medková viděla v rozpraskaných chodnících, rozbitých dveřích nebo zdech.
Kvůli absenci popisků působila výstava trochu roztříštěně, ale i tím vyjádřila podstatu fenoménu Emily Medkové, která chtěla, aby její dílo mluvilo samo za sebe, i kdyby bylo ukázáno pouze jedinému člověku.
Galerie fotografie Louvre, 7. července – 6. září 2009; kurátor: Pavel Lagner

