Všude dobře, doma nejlíp! Řídíte se tímto heslem? Důvěrně známé
pořekadlo stvrdil tentokrát i Otto Bébar. A nelze mu jej vyvracet. Komorní
ódy a chvály na prostředí Horky nad Moravou pěje prostřednictvím svých
obrazů a skulptur. Jak vděčný umí být!
Otto Bébar je řazen do okruhu mimopražských umělců a rozhodně stojí
za povšimnutí. Od roku 1991 patří ke spolku olomouckých výtvarníků.
Známé je především jeho sochařské renomé, ale nelze mu upřít ani
malířský um. Už při studiích kreslil a maloval předměty denní
potřeby – židle, stoly, ovoce, běžné nářadí.
V Horce nad Moravou založil Otto Bébar malé království, které skýtá
umělecké jmění v podobě keramiky, obrazů, objektů, roztodivných
materiálů a nalezených předmětů. Palác je obklopen energickou přírodou,
pro Bébara silnou inspirací a zdrojem rozjímání o materiálním
i duchovním životě. Výsostné myšlenky, meditace nad smyslem tvorby a
lidského bytí vůbec. I tato skutečnost je z jeho tvorby cítit.
Bébarovi je příznačná skromnost. Raduje se z toho, co má. Čerpá
z původního, z čisté esence přírody. Vytváří vlastní prostředí.
Nenapodobuje. Promění kousek dřívka či odhozený pásek oceli ve snovou
skulpturu, dovádivě rotující, i poklidně rozjímavou. V kamínku či
větvičce hledá skrytá poselství. Pitvá jejich estetiku a materiálovou
strukturu.
Nachází nové vazby, významy a principy. Divákovi předkládá obrazy
plné abstraktních tvarů – kruhů, linií, křivek a temné barevnosti.
Ovšem proč autor upadá zbytečně a v takové intenzitě do ponurosti? Proč
se uzavírá ve svém smutku?
Záhadnost maleb tkví v technickém
provedení. Svérázné tvary a plochy působí jako by byly otištěny
z matric natřených barvou. Vznikají smyslné struktury. I přes plošné
provedení působí obrazy mnohdy neobyčejně plasticky. Tímto přístupem se
autor přibližuje k sochařské práci. Propojení dvou rovin je velmi
sympatické.
Otto Bébar reflektuje přírodu i ve svých sochách. Miluje dřevo.
Pohrává si s ním. S douškem fantazie získává podivné tvary
asociující krajiny, imaginativní zhmotněné představy o floře.
Bébarovi nelze upřít estetickou kvalitu děl a řemeslnou zručnost.
Bezpochyby. Ovšem u některých objektů je třeba oponovat. Takovým
zajímavým přírůstkem je žlutá židle obrácená vzhůru, divákovi jsou
představeny jen uťaté nohy bizarně vyhlížející z podlahy. Objekt
působí čistě a jednoduše až na nerovné a roztřesené hrany nohou. Vize
čistého minimalizmu se náhle rozplyne. Bod dolů.
I přesto, že v autorových intencích dochází ke spojení rozumové
konstrukce s hlubokým citem a emocemi, první složka výrazně dominuje.
Inspirace přírodou a odtud čerpající uvolněnost se mnohdy vytrácí. Dílo
pak působí sevřeně a chladně. Drží si velký odstup od vnímatele a
popravdě řečeno – mladého diváka a milovníka současného umění
téměř nemá šanci oslovit. Chybí jakási „atraktivita“. Odpověď na
otázku, čím tenhle autor přispívá a posunuje výtvarnou scénu kupředu.
Umělec, který zaplní galerii svými díly, by měl 
vyzařovat i „atmosféru“, tak aby divák
na chvíli pozapomněl na prostředí galerie a v tomto případě se alespoň
na malý moment ocitl „v lese“, uslyšel šum listí a zpěv ptáků.
Autorův pomyslný genius loci bezcitně chybí. Možná na úkor kvantity
„vypěstovaných maleb a objektů“.
Otto Bébar působí poeticky, přesto ve značné míře prezentuje
konzervativní tvář. Škoda. Často má velmi slibně rozehrané výtvarné
okamžiky. Ale stále ne natolik, aby oslovil mladé publikum. Ve výsledku se
o to snad ani nesnaží.
Galerie Caesar, Olomouc, 3.11 – 30.11. 2009; kurátor: Miroslav
Schubert
Napsat komentář