V prostoru zapomenuté Kateřinské zahrady, sevřené strohými zdmi Psychiatrické a Neurologické kliniky a rozvlněnými křivkami fasády stejnojmenného kostela, probíhá již po několikáté sochařské klání pedagogů a žáků pražské AVU a Univerzity v Ostravě. K vidění jsou nejen práce slavných osobností, jako je Mário Kotrba, Hugo Demartini či Jindřich Zeithamml, ale i řada plastik jejich následovníků.
Jeden z mála pražských parků, kde si ještě lze vychutnat nebývalý 
pocit samoty a klidu, přivítal práce více než čtyřiceti umělců, které příjemně souzní s nepřehledným a mírně se vlnícím terénem uzavřeného prostoru menšího lesoparku. Jindřich Zeithamml, patřící k výrazným českým osobnostem, působí po svém návratu z exilu v Praze od začátku 90. let. V Kateřinské zahradě je zastoupen svou plastikou, jež nese charakteristické znaky jeho díla – prosté geometrické formy, oválné, stroze až minimalisticky modelované tvary se svou čistotou i znatelným kladením důrazu na nespoutanou svobodu objektu ve volném prostranství. Jeho nepochybný vliv lze vycítit nepochybně z řady děl jeho žáků. K nim patří také Monika Immrová, jež na výstavě představuje své sousoší Dva (varianta IV) s typicky jednoduchými, i když robustními fragmenty těl nerozlučného páru svázaného tíživou hmotou kamene.
Vystavované práce, působící vesměs spíše staticky a uzavřeně, využívají převážně klasické s
ochařské postupy i materiály, jako je dřevo, kov a kámen, ale najdeme zde např. i laminát a polystyren. Nejsou však pouze pasivními introvertně zahleděnými objekty, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale naopak vyzařují silnou vnitřní soustředěnost a rozehrávají tak nenápadnou hru se svým přírodním okolím, do kterého byly zdánlivě nenápadně zasazeny. Pro Huga Demartiniho byly a stále ještě jsou otázky souznění i komunikace základních geometrických tvarů či linií s prostorem celoživotní inspirací a obdobně jako on se i řada mladých umělců v Kateřinské zahradě vyjadřuje řečí prostých stereometrických těles. Mezi ty můžeme řadit např. Roberta Bučka a jeho Rozhlednu konstruovanou z hrubě tesaného dřeva či Radanu Poubovou, která svá Prkna ledabyle připevnila na oprýskanou zeď parku, přičemž kuriózně narušila jejich přísné tahy dekorem lidových motivů.
Lidská figura nesoucí své přirozené tělesné proporce se zde 
objevuje poskrovnu, nejednou satiricky deformovaná a zesměšněná (např. Postava Ondřeje Nahorniaka či Ono Zuzany Čadové). Obdobně právě v díle Mária Kotrby hrají člověk a jeho fysis svou nemalou roli, ačkoliv jeho robustní postavy s nedbale a někdy snad až komicky pojatými proporcemi budí občas i nepochopení veřejnosti. Připomeňme, že např. jeho obří sv. Kryštof, vztyčený u dálničního obchvatu Olomouce, který je v rámci instalací soch na takovýchto místech u nás spíše výjimkou, si vysloužil jména jako monstrum či Golem.
Pod štíhlou věží kostela sv. Kateřiny však vegetují i rozmanití ptáci, prapodivné bytosti a rostliny, které dávají zdejšímu místu osobité kouzlo i atmosféru a podněcují tak svými neurčitými zoomorfními tvary naši fantazii (např. Tvor Barbory Kleinhamplové, Houby Karla Přády či Scud Jaroslava Koléška). Leckteré sochařské artefakty, pracující s ironií a nadsázkou, zde vyrůstají nenápadně z rozcuchaných křovin či na ně náhle narazíme, jak v tichosti odpočívají skryté v přítmí stromů nebo přímo zavěšené na jejich sukovité kmeny.
Moderních plastik situovaných v pražských parcích není bohužel stále mnoho a v Kateřinské zahradě vytváří nepochybně zajímavý přírodně-umělecký komplex, do něhož lze vyrazit nejen za kulturou, ale zároveň si zde vychutnat i slastné chvíle odpočinku.
Nic na odiv…?, Kateřinská zahrada, Praha 2, 9. 8.–31. 10. 2008
Napsat komentář