Z brněnské Wannieck Gallery doputoval do Prahy fragment umělecké sbírky Richarda Adama, zaměřené na českou malbu posledních dvaceti let. Kromě toho, že jsou mladí a čeští, nespojuje ovšem malíře, jejichž díla jsou vystavena od října do prosince v Galerii Rudolfinum, zhola nic.
Adamova prapodivná, nesoudržná směs přináší stejně prapodivný a nejasný zážitek. Důsledkem širokého rozptylu politických, filozofických a v prvé řadě estetických názorů jednotlivých tvůrců je, že si zde snad každý zažije zároveň chvíle nadšení i znechucení. Formální postupy, ideová vyznění a estetické účinky spolu v záměrně nekoncepční expozici neustále soupeří a navzájem se zpochybňují.
V souvislosti se současným uměním je škatulkování metodou nepřesnou a často zavádějící, pokud vás chci ovšem stručně seznámit s uměním, které v Rudolfinu uvidíte, nic jiného mi nezbývá. Dovolte mi proto nyní chvíli nálepkovat a přirovnávat. Na formální rovině se s naladěním návštěvníka i sami mezi sebou konfrontují temná strukturální abstrakce (Jakub Špaňhel), hravý dětský outsider art (Jakub Hošek), realistická figurativní malba (Patricie Fexová, Milan Salák, Petr Písařík), figurativní surrealimus (Josef Bolf), nespoutaný abstraktní expresionismus (Blanka Jakubíková, Vít Soukup), geometrická abstrakce (Jan Šerých, Petr Písařík) nebo fragmenty dětské knižní ilustrace a komiksu (Ivan Vosecký). Stejně pestře na mě malby působí a každou z nich čtu zcela jiným způsobem. Velké tmavé plochy Jakuba Špaňhela, ze kterých se jako zbytky nějaké dávno zaniklé kultury vynořují série malých geometrizovaných těles, mě nutí k tichým intimním úvahám. Ve Voseckého komiksu pokrytém abstraktními pruhy vidím snahu vyjádřit svár a zároveň nejasnou hranici mezi malým a velkým uměním. Pták Jiřího Černického, topící se v jakési ropu připomínající tekutině, mě varuje před ekologickým úpadkem světa. Nad groteskním člověko-praso-psem s inhalátorem od Josefa Bola přemýšlím o údělu člověka v postmoderní době. Popartovému Jimimu Hendrixovi z džínoviny od Františka Matouška nerozumím. Bezduchý a navíc zpupně nazvaný obraz "Mozek Ježíše" od Blanky Jakubčíkové, sestávající z neorganizovaných křiklavě barevných tahů a nečitelných nápisů, mě rozčiluje.
Jak tedy v celku popsat tento fragment sbírky Richarda Adama, když žádným celkem není? Nijak. Smysluplnější bude zamyslet se nad příčinami a povahou roztříštěnosti, která je v současné české malbě a pravděpodobně v současném umění obecně tak citelná.
Originalita ztratila v postmoderně svoji hodnotu stejně jako touha po formálních experimentech. Na poli umění byl zpochybněn lineární vývoj. Současní umělci jsou díky tomu svobodnější. Nemusí se cítit svázaní nějakými formálními a ikonografickými pravidly a současná kultura je netlačí ani k vynucené snaze o jedinečnost. Rudolfinu proto kralují malby plné výpůjček, výpůjček, které ovšem v současném kontextu dostávají zcela nové významy. Většina vystavených autorů jsou bezskrupulózní plagiátoři, ale zároveň a mnohdy dokonce právě proto jedinečné umělecké osobnosti. Ona možnost vypůjčit si cokoli z historických uměleckých směrů a jakýmkoli způsobem to využít pro vlastní výtvarný záměr je podle mě hlavním důvodem pestrosti a roztříštěnosti současné české malby a současného umění vůbec.
Malířů vystavuje v Rudolfinu hodně a jejich kvality jsou nevyrovnané. Jen čas ukáže, kteří z nich se prosadí a kteří zapadnou. Bohužel schopnost prosadit se často nesouvisí se schopnostmi uměleckými.
Akné
současná česká malba ze sbírky Richarda Adama
Galerie Rudolfinum 5. 10. – 30. 12. 2006
Napsat komentář