Nenechme se zmást. Ačkoli
Bulhaři pláčou nad Černého Entropou, čas se nezastavil a výtvarná scéna
žije svým životem pořád dál. V Galerii Švestka vystavuje Jakub Hošek.
Aby náhodou nedošlo k mýlce a on nevypadal jako měkkota, pojmenoval svou
výstavu vyzývavě „Nechte mě vládnout“. Výklad názvu přitom
zůstává náležitě otevřený, zřejmě aby ponechal volný prostor sobě,
případně vyskytnuvším se hledačům významů.
První osoba je vždy uhrančivá. Vzbuzuje
různorodé emoce. Člověk je donucen se zastavit. Dostává se do bližšího
vztahu k autorovi, o to víc, je-li na konci věty tušený vykřičník.
Když nedávno měla výstavu Lada Gažiová, pojmenovala ji „Včera jsem
vydesinfikoval celý nebe“. Zvláštní text má, stejně jako mnohé, co se
týká Jakuba Hoška, hudební původ. Zdá se, že se někteří mladí umělci
cíleně vzdalují obyčejným slovům a místo nich dávají přednost hlasům
a výkřikům. Rozum nahrazují notně subjektivním pocitem. A možná že je
to v dnešní zapletené době jediná cesta, jak nezůstat na povrchu věcí a
jít kamsi hlouběji, ačkoli není mnohdy jasné kam. Ovšem nenechme se
zmást. Název sám nám toho totiž o Hoškově výstavě mnoho neřekne.
Hned u vchodu se lze střetnout
s rekonstruovaným pokojíčkem-ateliérem. Připomeňme (cituji volně
s výpustkami), jak Orlando v románu Virginie Woolf vystoupá do točitém
schodišti do svého mozku, kde všechno, co viděl a slyšel, spustí vřavu, a
on začne psát tragédii o pěti jednáních. Hoškův pokoj má zřejmě
skýtat podobný druh zážitku – pohled do autorova obytného prostoru,
který je v těsném sepětí s jeho vnitřním světem. Je zaplněný
zdánlivě nedbale rozházenými obaly od desek, špinavým oblečením,
nedojedenou pizzou a malířovými potřebami. Přitom v sobě skrývá
ironické akcenty, například igelitovou tašku s okázale nenápadným
nápisem TATE, položenou na sešlém gauči.
Pokojíček, jenž měl zřejmě usnadnit cestu do autorova mozku, se
připomene ještě v poslední místnosti „zapomenutými“ plechovkami a
odřezky pod jedním z pláten, ale jinak se zbytek výstavy nese
v tradičním duchu. Malby jsou zabydleny motivy, jako jsou nože, krev, stromy
nebo pařáty. Nevidíme je u Jakuba Hoška poprvé. Tyto pojmenovatelné
objekty se protínají s abstraktně se vinoucími prvky, mezi nimiž jsou
všudypřítomné nápisy. Autor tak propojuje různorodé grafické prvky
v jeden celek. Sám k jejich obsahu poznamenává: „Do obrazů dávám
texty, se kterými se nějak ztotožňuji, líbí se mi jejich obsah, půjčuji
si je a používám. Obsah obrazu dá textu jiný význam a naopak. Když
například udělám na obraze melancholickou atmosféru, shodím ji pak
nějakým textem. Baví mě, když patos poetičnosti shodím nějakou
groteskní hláškou.“ Nenechme se tedy zmást. Nic není zřejmě úplně
vážné, a zároveň všechno. Stejně jako strukturní změti na obrazech jsou
při bližším pohledu velmi přesně vyřezané. V této paradoxnosti je
nutné se naučit svobodně pohybovat.
Podobá se to práci s hudebním motivem. Když se moc dlouho táhne, neboli
„dojí“, může se melodie omrzet. Jakub Hošek se nedořečeností vlastně
zabezpečuje proti tomu, aby se jeho nápady náhodou neomrzely. Zároveň se
v nápisech mile projevuje jeho nakročenost k hudební sféře.
Výstavy se účastní také Anežka Hošková. Její intimní barevné
akvarely jsou v ostrém kontrastu k maskulinizovaným příšerám, které
namaloval poslední ze zúčastněných umělců, James Unsworth. Mnohost
pohledů tak dává aspoň částečný náhled do vnitřního světa určitého
výseku mladé generace.
Jakub Hošek – Nechte mě vládnout
od 9. 1. 2009 do 21. 2. 2009
Galerie Jiří Švestka
Biskupský dvůr 6
Praha 1
Napsat komentář