Na hranicích umění, politologie a sociologie, v území nikoho a
zároveň všech, se pohybují díla vystavená v těchto dnech v Galerii
Hlavního města Prahy v rámci ambiciózního výstavního projektu Monument
transformace. Po tématu s téměř bezbřehými prostorovými možnostmi –
s nedohlédnutelnou šířkou, hloubkou i délkou – se kurátoři výstavy
Vít Havránek a Zbyněk Baladrán pohybují s lehkomyslností, která
vyvolává obdiv i pochybnosti. Kořeny souvislostí se od hlízy obecného
konceptu rozrůstají do všech světových kontinentů, zasahují do celé
řady přelomových epoch moderních dějin a propojují nepřeberné množství
uměleckých i neuměleckých postupů. Může takový propletenec divák
rozplést a pochopit? A je rozplétání v tomto případě vůbec
podstatné?
Na úvod svých úvah musím přiznat, že přestože jsem v prostorách
Ústřední městské knihovny strávil několik hodin, z vystavených děl
jsem viděl pouze zanedbatelný fragment. Soubor prezentovaných prací totiž
z valné části tvoří videa, jejichž souhrnná délka určitě přesahuje
24 hodin čistého času – bez Bena Stillera jsem noc v muzeu trávit
nehodlal. Situace, kdy celkovou podobu výstavy zná pravděpodobně pouze její
autor, však nemusí být nutně odsouzeníhodná. Proč? Náhodné a svobodné
bloumání galerií, ono zdánlivě bezcílné prohrabování se v na první
pohled neuspořádaném chaosu jako by odpovídalo fragmentárnímu a
nesoustředěnému vnímání dnešního světa, servírovaného povětšinou
v podobě neuspořádaných mediálních střípků. Vzhledem k tomu, že
záměrem výstavy bylo promlouvat o fenoménu transformace v souvislostech
globálního světa, bez zaostření na nějaký konkrétní region či
problém, lze takovou – supermarketovou – formu expozice spíše vítat
než prominout. Dovolte mi nyní, bez ambice vytvářet nějakou super
objektivní recenzi, krátce pohovořit o vlastním nákupním košíku, který
jsem si z Galerie hlavního města Prahy odnesl. Ten váš může být
úplně jiný.
Za základní rys zkoumané výstavy považuji široký rozptyl děl na
škále vinoucí se od čistě dokumentárních materiálů až po ryze
umělecké, emocionálně zabarvené výpovědi. Na straně jedné, oné
výchovně poznávací, stojí projektová dokumentace k renovaci válkou
poničeného sarajevského parlamentu řeckého umělce Vangelise Vlahose či
koláž ve vstupní místnosti expozice, složená z politicky angažovaných
transparentů, které dominují proklamativní hesla z dob komunistického
Československa. Na opačném konci škály se pak 
nachází video afghánské autorky Lidy
Abdul „Co jsme zahlédli, když jsme se probudili“, sestávající ze
zpomalených záběrů, které nejprve zachycují skupinu mužů, kteří
uprostřed stepi za pomoci jakýchsi obřích šálů strhávají zbytky staré
ruiny a následně „pohřbívají“ do země kámen. U tohoto videa je již
zcela nepodstatné, kde bylo natočeno a koho zachycuje. Je čistě
metaforickým znázorněním procesu přeměny, kdy staré, strháváno
společností k zemi, zdánlivě mizí, jeho zbytky si však komunita pečlivě
uschovává ve svém povědomí (či podvědomí) a na těchto pouhým okem
neviditelných reliktech pak buduje věci nové.
Tolik k extrémním polohám, jež výstava nabízí. Většina umělců se
pohybuje někde mezi nimi. K nim patří i Peggy Meinfelder, jež sesbírala a
vystavila soubor předmětů, které si zakoupili východní Němci za
příspěvek sta západoněmeckých marek po prolomení železné opony.
Bizarní směska retro předmětů z přelomu 80. a 90. let (magnetofony,
panenky, konfekce… ), doplněná o autentické komentáře původních
majitelů, zvláštním způsobem balancuje na hraně nostalgického kýče a
téměř vědecky pojaté sondy do dvacet let starých nákupních trendů.
Zde si dovolím nutnou odbočku. Právě na této práci lze totiž
úspěšně ilustrovat hlavní problém, který s sebou celá výstavní
koncepce chtě nechtě nese. Nemohu se ubránit pocitu, že nezanedbatelný
počet návštěvníků opomine vnímat vytčené téma politických a
společenských proměn, které je ostatně poměrně intelektuálně
náročné, a přijde si do galerie pouze zavzpomínat na staré časy,
reprezentované zapomenutými a nyní znovu objevenými relikviemi. Podobné
riziko je obsaženo v celé řadě dalších exponátů – v již
zmíněných ideologicky útočných transparentech, ve fotografiích sídlišť
či v nástěnné koláži obsahující fotografie osmdesátkových
pop stars.
Výše popsaná emocionálně přetížená retra
mě příliš nepřitahují. Asi nejhlubší otisk ve mně naopak zanechalo
video albánského tvůrce Anriho Saly „Interview“, který bez
samoúčelného sladkobolu diskutuje se svou matkou na téma její komunistické
minulosti. Pozoruhodný je již sám příběh, na základě kterého se autor
k rozhovoru propracoval. V archivech albánské komunistické strany nalezl
němý rozhovor se svou matkou z roku 1981, za pomoci hluchoněmého
spolupracovníka pak vytvořil k obrazu text a s ním překvapenou ženu
konfrontoval. V interpretačně hutném snímku se tak nevyjevuje pouze
mezigenerační vyjasňování historických souvislostí, nýbrž také proces
složitého rozpomínání – ozvučování pro většinu dnešních Albánců
již němých dějin.
Košík, který jsem si z galerie-supermarketu odnesl, obsahoval ještě
celou řadu více či méně chutných položek. Jelikož pro mě však nebyly
natolik důležité, abych je s sebou tahal na letní dovolenou, sežral mi je
v době mé nepřítomnosti žravý kokršpaněl. Možná namítnete, že jsem
mohl do galerie zajít znovu a vzpomínky si oživit. To po mně ovšem může
chtít pouze Ben Stiller.
Napsat komentář