Focus 88, tak zněl název rozsáhlé výstavy, jež proběhla koncem osmdesátých let v halách holešovických jatek. Na truc socialistickým uměleckým organizacím, bez sebemenší finanční podpory úřadů si ji jako zcela nezávislý projekt zorganizovala skupina experimentujících českých výtvarníků. Došlo tak ke konfrontaci děl trojice malířů (Zdeněk Beran, Bedřich Dlouhý a Pavel Nešleha) a jednoho sochaře (Hugo Demartini), kteří se posléze seskupili pod provokující hlavičkou uměleckého sdružení Zaostalí. (Brzy se ke skupině připojili ještě architekt Karel Kouba a hudební skladatel Jan Klusák.) Na umění skupiny, jež poetikou nahodilosti, úpadku a rozkladu jako by ilustrovala sociální a politické podhoubí své doby, zaměřuje svoji pozornost Galerie Hlavního města Prahy. Ve výstavních sálech Ústřední městské knihovny zorganizovala Zaostalým „retrospektivu“.
Když se budoucí členové skupiny rozhodli na vlastní náklady uspořádat výstavu v holešovických jatkách, začínal již pomalu vymírající dinosaurus východního bloku mrtvolně zasmrádat. Stále více apatický kolos se v nervózním dusnu před bouří potil a na jeho promodralém těle vyskakovaly po desítkách krůpěje nejrůznějších občanských aktivit. V oblasti výtvarného umění vykrystalizovaly touhy po nezávislém občanském sdružování a z toho vyplývající nezávislé umělecké tvorbě v několika pozoruhodných uměleckých skupinách – vedle Zaostalých to byly zejména o generaci mladší Tvrdohlaví, sdružení kolem Jiřího Davida a Jaroslava Róny.
Imperativy „kulturního darwinismu“, jež nutí umělce prošlapávat stále nové a neprobádané stezky, odpovídají v podstatě základům komunistické ideologie. Marxisté – honicí psi, snažící se uštvat lepší zítřky, hledají v dějinách společnosti zlatou nit genetického vývoje a optikou evoluční teorie se snaží mapovat i historii umění – minimálně toho socialistického. Lze si proto snadno představit, jaký rozruch způsobilo v době vyhnívajícího socialismu sdružení, jež se podobným koncepcím programově vzpíralo. Nejen z pohledu marxismu, ale třeba i modernismu působí Zaostalí zaostale. Čerpají inspiraci z umění „primitivních“ kultur, s respektem, přestože někdy s ironickým odstupem („Krajkářka“ Bedřicha Dlouhého), se obrací k tradicím evropské malby, na snahy o nějaký progresivní vývoj se dívají přezíravě.
Z hlediska optimistických a činorodých „m-ismů“ musí se jevit nepřijatelnou i jejich záliba v nekoncepčnosti a rozkladnosti. V rámci výstavy Situace 92 v pražském Mánesu prezentovali svá díla v nepřehledné hromadě – skládce, jež může být chápána jako modelový příklad či dokonce manifest jejich tvorby (v Městské knihovně je tato akce připomenuta rozměrnou fotografickou reprodukcí). Zdá se, že umělecká díla tu odmítají komunikovat s recipientem. Nevraživá plátna, obrácená rubem směrem k divákům, povalují se ledabyle vedle vychýlených objektů, jednotlivé myšlenky nehodlají být konzumovány ani komunikovány, vše jako by bylo určeno k zapomenutí a záhubě. Nihilistický uzlíček neštěstí? Drzá facka publiku? Nikoli! Esteticky odpudivý chumel promlouvá k návštěvníkům galerie na jiné, vyšší úrovni. Instalace-neinstalace chytře polemizuje se zavedenými výstavnickými klišé a neuctivým vztahem k uměleckému předmětu, boří představu o jeho nedotknutelnosti a posvátnosti.
„Hromada z Mánesa“ představuje pomyslný středobod skupiny, určité gravitační jádro. Kolem tohoto myšlenkového ohniska obíhají po oběžnicích jednotliví umělci, kteří jsou k němu chvíli přitahováni, často na ně ovšem působí i opačné, odstředivé síly. Rozrůzněnost projevu jednotlivých Zaostalých je zcela očividná. Pro Zdeňka Berana jsou typické „časosběrné instalace“, které žijí dlouhým a tak trochu vlastním životem. Bedřich Dlouhý konfrontuje ve svých plátnech a objektech moderní technologii (motory, kabely, monitory) s motivy přírodními (kresba lidské postavy, asamblované tělo ptáka). Hugo Demartini „se proměňuje v čas“, jež svévolně narušuje čisté geometrické tvary. Karel Kouba mění mapové podklady (síťe ulic a vrstevnic) v osobité kresby připomínající japonské dřevotisky 19. století. Pavel Nešleha se zaměřuje na estetiku přírodních struktur. (Analyzovat hudbu Jana Klusáka přenechávám povolanějším.) Různé, často na hony vzdálené oběžnice, avšak stejné slunce – odvážné umění, jež záměrně mate a provokuje, umění, jež se nebojí zahrát si s divákem na slepou bábu.
Napsat komentář