Ještě dva týdny potrvá výstava v Langhans galerii, svěží jako
všechny výstavy pořádané v tomto jedinečném prostoru. Svěží nikoli
tématem, ale koncepcí. Kurátor David Korecký propojil tvorbu dvou zcela
odlišných umělců, různě starých fotografů. Jejich umění spojují slova
jako jemnost, intimita či něha života.
Pavel Dias – Padesát
Pavel Dias (narozen 1938) se již padesát let věnuje reportážní a
dokumentární fotografii; přehlídka jeho prací je nazvána „Padesát“
jako padesát let fotografických zkušeností a padesát zde vystavených
snímků. Výstava začíná v suterénu, kde divák nahlíží do Diasových
fotografických esejí (Slavnosti víry a naděje, Torzo, Zlínské návraty).
Slovo „esej“ naznačuje, že autor prostřednictvím svých fotografií
uvažuje, přemýšlí a – vypráví. Fotografie z Palachova týdne nebo ze
srpna 68 jsou děsivým, protože prostým záznamem okolností v té době
probíhajících. Diasovy kompozice jsou skromné, čisté; oslovují
především všedností – na vyvolání dramatického pocitu není nutné
fotit krev a mrtvoly. Stačí pohledy do tváří vyděšených, zklamaných,
odevzdaných lidí – v nich se odehrává drama života. Na Diasových
fotografiích se nikdo nesměje; jen malá holčička navlečená do typických
hnědých bavlněných punčocháčů. Nevím přesně proč, ale její smích
se mi zazdál být spíše výsměchem.
Dias se věnuje i tématu holocaustu, fotí momentky z koňských dostihů
(louka, paní, maringotka), zachycuje všednodennost. Jeho fotografie nejsou
explicitně provokativní, dokument znamená, že snímá realitu. K tomu, aby
vyvolal dojem (nádech – výdech), mu stačí opravdovost sama. Přesně to
vystihuje jeho výrok: „Své fotografie považuji za osobní sdělení,
zprávu o světě a také o sobě samém. Nejsem umělec, aranžér, ani
choreograf života. Jsem fotograf, pokouším se být učitelem.“ Pokud pak
Diasovi přátelé hovoří o jeho skromnosti, jen tím dotvrzují pocit,
který z jeho fotografií vyvěrá. Autenticita je v kurzu a Dias je jejím
oddaným poslem.
Bill Jacobson – Funny, cry, happy
Úplně jiné
jsou fotografie druhého umělce, amerického fotografa Billa Jacobsona (narozen
1955). V katalogu k výstavě se píše, že fotografické motivy z autorova
okolí zaznamenávají „velmi osobní prozkoumávání životního prostoru
mladého fotografa“. Jeho fotografie nemají názvy a nechávají tak
interpretaci na divákovi. Jeden či dva černobílé portréty jsou vytrženy
z kontextu, ve srovnání s Diasem jde o tak nějak zkonstruované obrazy.
Série funny, cry, happy je docela zajímavý kontrast k Diasovým naléhavým
dílům. Jde o abstraktní fotografie městské krajiny, výseky různých
míst – divák si domýšlí, co se dělo před a po; pokud má dostatečnou
trpělivost a představivost, zavedou ho k nějakému příběhu (v tomto
ohledu se mi nejzajímavější zdála fotografie několika matraček před
prahem). Jinak se mi ale obrazy oken, dveří, stromů a schodů zdají být jen
estetickou estrádou; zajímavé jako líbivé fotografie, dekorativní
předměty. Tyto fragmenty se mi potom, bohužel, zdály banální.
Celkově je výstava osvěžující – intelektuálně i esteticky.
Máte-li tedy (třeba) odpoledne chvilku, projděte se Františkánskou zahradou
a zastavte se v Langhansu. Emotivní náraz ze silných Diasových fotografií
perfektně vyvažují pastelová zátiší Billa Jacobsona. Vydařená
kombinace.
Napsat komentář