Díla dvou významných osobností české
moderní malby dočasně zakotvila v brněnském Domě pánů z Kunštátu.
Václava Boštíka a Roberta Hliněnského spojuje neodvratné tendování
k abstrakci, i když u každého z nich vyrůstalo z jiného ideového
pozadí. Přesto, nebo možná právě proto se jejich díla vzájemně
doplňují a zároveň jsou si letmým protipólem. Spojujícím článkem,
průsečíkem různoběžek jejich tvorby je snaha o zachycení světla.
Výstava mapuje tvorbu zmíněných autorů od šedesátých let. Abstrakce,
k níž nakonec oba dospěli, představuje zásadní úsek jejich tvorby.
Každý z malířů žil a tvořil jinde – Hliněnský (1908–1979)
v Brně, Boštík (1913–2005) v Praze. Společným rysem jejich tvorby je
fakt, že jakmile našli svůj specifický výtvarný jazyk, nenechali se
ovlivnit množstvím nově vznikajících směrů, jako byl například
hyperrealizmus či nová figurace. Tvořili nezávisle na hlavních proudech, po
linii své osobité výtvarné řeči a filozofie.
I když je tvorba obou malířů výrazem abstraktní, nefigurální, svojí
podstatou je každý ukotven jinde. Boštíkova malba je takřka metafyzická,
v obrazech se snaží uchopovat nehmatatelné, věčné jsoucno. Obrazy jsou
harmonické celky, z nichž každý má svůj střed a zároveň míří
k nevyjádřené (ústřední) myšlence autora. Výrazově spočívají
v bezčasí. Názvy obrazů (Shluky, Tvarující se pole, Rýhování atp.)
dokládají Boštíkovu snahu po zachycení neměnné struktury světa a
rozložení hmoty v ní.
Dalším bodem jeho zájmu je působení
čistých barev (Červená, Modrá s podtitulem Pro J. Palacha). Téměř
výhradně využívá základních tvarů kruhu a čtverce. Tyto později
kombinuje, meditativní charakter obrazů nabývá na intenzitě. Náboženské
zaujetí prozrazuje taktéž číselná symbolika (číslice 1, 3,
4 zastoupené jednoduchými body) i samotné názvy (např. podtitul Nebeský
Jeruzalém). Tvorba se během let pozvolna, kontinuálně vyvíjí. Od
šedesátých až do devadesátých lze sledovat přechod od obrazů
působících převážně svojí barvou a strukturou k významově hutným
malbám-monádám. Zvláštní je, že některé obrazy nejsou signovány. Do
výstavy je zařazeno i několik Boštíkových pastelů, výrazem identických
s malbami.
Hliněnský oproti tomu vychází ze světa viditelného, viděné přírody
především. Proto jsou jeho obrazy mnohem živější, ale též
chaotičtější; postrádají jakýkoli střed a k ničemu se neupínají.
Jsou stavěny ryze na principu barevné harmonie a kontrastu, světelnosti,
která se jakoby prodírala houštím barevné hmoty.
V obrazech lze vystopovat dvě hlavní polohy fakticky vycházející ze
stejného principu: část obrazů připomíná svou ztišeností (danou
převahou bílé, modulované jen pastelovou barevností světlých odstínů
jiných barev) jakousi mlhu – tedy přírodní prvek – za níž tušíme
rozevírající se, hmatatelný svět. Další část obrazů je výrazně,
takřka krajně barevná: sytě 
žlutá, červená, zelená. Cítíme
vyhrocenou atmosféru, odlišnou náladovou polohu, i když kompozičně se
obě skupiny obrazů příliš neliší.
Na inspiraci přírodou, jejími proměnami, pohybem, zvuky, stručně
řečeno životem samým odkazuje i názvy (Začátek dne, Zázněje, Zahrada
zvaná Antonín…). Obrazy působí jako gestická imprese, zachycení emocí
viděného. Což je ještě více patrné v množství akvarelů, jimž se
věnoval převážně v sedmdesátých letech – v závěru svého života.
Na rozdíl od Boštíka se tvorba Hliněnského zdánlivě tolik neproměňuje,
což je dáno prostým faktem, že Hliněnský zemřel dříve, a proto jsou zde
představeny „pouze“ dvě dekády jeho tvorby.
Výstavu lze označit za zdařilý kurátorský počin: přibližuje dílo
méně známého brněnského rodáka a zároveň podtrhuje odlišné kvality
obou umělců.
Brno, Dům pánů z Kunštátu, 14. 4. 2010 – 30. 5. 2010;
kurátoři: Jana Vránová, Tomáš Rybička
Napsat komentář