Až budete sedět v Týnské literární kavárně, pít třetí zelený čaj a probírat posté nesmrtelnost brouka, zvedněte své intelektuálské zadky a přesuňte je na výstavu Lawrence Ferlinghettiho, která se koná jen o několik málo metrů západním směrem v Domě U Zlatého prstenu. Ferlinghetti je známý především jako beatnický literát. V průběhu svého dlouhého života však vedle básní a divadelních her vytvářel a vytváří také díla výtvarné povahy. Právě na ně se zaměřila autorka výstavy Jitka Hlaváčková.
Hlavním rysem Ferlinghettiho tvorby je politická a sociální angažovanost. Založením je buřičský levičák, a tak tepe do nešvarů současné kapitalistické společnosti, která si neváží hlubších duchovních hodnot, kašle na ekologické problémy planety a pomocí nadnárodních obchodních institucí plundruje třetí svět. Ve svých dílech útočí na svoje nepřátele přímo, tak přímo, že často balancuje na hraně volného umění a politického plakátu: ležící pár přejíždí policejní vůz (Policia Oaxaca, 2003), lidé v kravatách prochází magickým portálem a mění se v nahé poletující víly (Osvobozenecké hnutí, 1996), do rámce ze zčernalých polomrtvých figur je vepsán proklamativní text o třetí světové válce, zaměřené na vykořisťování třetího světa (Třetí světová válka, 1996).
Nejsem přívržencem podobných velkohubých gest, která postrádají hlubší myšlenkové pozadí. To, na co Ferlinghetti upozorňuje, je bezpochyby pravda. Takové jednoduché konstatování však diváka žádným způsobem neobohacuje. Proč se to stalo, co z toho vyplývá nebo co se s tím dá dělat? Podobné otázky ani odpovědi na ně ve Ferlinghettiho manifestech nenajdete.
Mnohem inspirativnější je jiná linie jeho tvorby. Zabývá se v ní sexualitou. Motivem mnoha jeho drobných olejů a akvarelů se stává zvláštní
hermafroditní bytost. Její přítomnost lze v různých dílech vykládat různým způsobem. Jednou jde o interpretaci feministickou – Ferlinghetti nechává tuto sexuálně nevyhraněnou bytost prožívat milostné scény, čímž boří tradiční stereotypy sexuálních vztahů, ve kterých muž dobývá ženu (Docela mimo, 1990). Podruhé se jedná o výklad psychologizující – v intimních portrétech zadumaných hermafroditů se obnažuje dvojakost lidské existence, zahrnující v sobě zároveň mužské i ženské principy (Hermafroditis, 1984; Zraněný muž, 1983).
Sexuálně nabitá je i řada dalších jeho prací. Povětšinou je z nich cítit násilná a bolestivá stránka milostného objetí. Podivné přízraky zezadu klátí ženy, mužům krvavě natékají penisy, genitály vyděšených postav se mění v nejasné cákance rudé barvy.
Po formální stránce je na Ferlinghettiho pracích zajímavé vkládání básnických textů do obrazu, nebo naopak druhotné pomalování stránky s vytištěným textem. Nejde o ilustrování. Obě dvě média se tu
organicky doplňují. Malba prorůstá tištěným slovem, barvou vyvedený text posiluje výtvarné účinky obrazu. Námětově se pak tyto dvě výpovědi nekryjí, nýbrž se pouze navzájem lehce dotýkají.
Výtvarné dílo Lawrence Ferlinghettiho je kvalitativně rozkolísané. Angažovaným levicovým buřičstvím upadá do oblasti povrchních rozmáchlých gest, v intimnějších sexuálních námětech překypuje ovšem hlubokým sociálním a psychologickým podtextem. První poloha je spíše než uměleckým zážitkem historickým exkurzem do myšlení socialisticky orientované inteligence Ameriky 50. a 60. let, druhá pak snese srovnání s díly největších mistrů figurativní malby druhé poloviny 20. století.
Lawrence Ferlinghetti / obrazy & básně
14. 2.–13. 5. 2007
Napsat komentář