Ráda kreslí. Vystačí jen s perem, tuší a papírem. Vytváří svůj
imaginativní prostor obohacený liniemi a černými skvrnami. Vznikají
časové záznamy – prvotní, čisté a ničím nezatížené. Fenomenální
kreslířka zaobírající se meditací a hudbou, jež je pro ni důležitá.
Taková je Inge Kosková ve svých kresbách.
Inge Kosková je kreslířka, grafička a příležitostně se věnuje
ilustraci knih. Její jméno je úzce spjato s Olomoucí. Mimo jiné je
i členkou spolku olomouckých výtvarníků. Své vzdělání 
zasvětila studiu matematiky a deskriptivní
geometrie, které se promítá do její tvorby. A co se v ní rýsuje? Jednou
laškuje a „Chytá stíny“, podruhé píše „Dopis“ nebo „Poslouchá
Janáčka“. Přesto budeme autorku marně hledat ve tmě, za stolem či na
hudebním koncertě. Rozmanité výtvarné aktivity Inge Koskové skrývají
něco víc než jen konkrétní situace a činnosti. Proč by nás měly
zajímat?
Už proto, že jejich výklad je velmi ambivalentní. Každý divák má
prostor pro neomezenou fantazii, každý si pod danou změtí čar může
představit jiné myšlenky. Autorka servíruje každému návštěvníkovi
doslova švédský stůl plný rozmanitých a nejednoznačných asociací.
Titulek napoví, ale neodpoví. Jako by nám záměrně ponechala prostor
k meditaci. Koskové se jednou do ruky dostalo pero a tuš a byla tady
životní láska. Od té doby neopustila prostředek, se kterým dosahuje
lyrického vyjádření svých myšlenek a pocitů.
Umělec, kritik a kurátor Jiří Valoch napsal o její tvorbě, že
minimální podoba kreseb má svou jedinečnou kvalitu. A já s ním
souhlasím. Kresby mistrně a ladně přechází do psané podoby a naopak.
Linie se proměňuje do textové podoby a oba tyto prvky vzájemně 
souzní. Je absurdní hledat konkrétní
prvky a situace. Dočkáme se jen shluku horizontál, vertikál, diagonál,
spleti skvrn a bodů, které fungují na určitých principech. Stejně tak
nerozluštíme ani textovou část. Jistá „zašifrovanost“ je velmi
příjemná. Diváka totiž nutí k zamyšlení nad obsahem a formou.
Inge Kosková se ve svých pracích zabývá kupříkladu tématem jógy a
přenáší osobité zkušenosti z ní přímo do výtvarné podoby. Odtud
plynou názvy děl jako „Tělové pocity“ a „Kresba s mantrou“. Je
fascinována i zvukem. Zachycuje rytmické charakteristiky lidského hlasu
pomocí kresebných záznamů. Vytváří výtvarné paralely hudby, kterou si
přehrává – od klasiky přes Janáčka až po hudbu současnou.
Pro motivy Inge Koskové není určujícím faktorem velikost papíru,
i když hraje určitou roli. Linie a body pomyslně rotují i přes něj.
Vertikály rostou, tančí, padají a létají. Kosková pracuje i formou
nabalování linií vzájemně na sebe, přičemž respektuje dané geometrické
tvary. Vodopády plné skvrn nebo jen vzkaz
pomocí Morseovy abecedy? Nechme se unášet rytmy vážné hudby! O její
dramatičnosti autorka píše výpovědi, jakési sonáty s absencí not.
I přesto, že její tvorba působí dostatečně střízlivě, nechybí jí
ani hravost a rozmanitost v přístupu. Kosková se zabývá subtilními
tématy pocitů, hudby a meditace. Její kresby tato témata naopak
monumentalizují, například pomocí velkých formátů. Oceňuji uvolněnost
tahů, které respektují jistý řád, konceptuální přístup ke kresbám.
Postrádám však okamžik vytržení uměleckým dílem, oproštění se od
šumícího davu návštěvníků kolem mne. A tak si říkám, zdali je to
prostorem, instalací či mnou. A to přesto, že rozumím přínosu této
autorky: bravurní kresbě, originálnímu přístupu k tématům,
„čistým“ námětům, které velmi citlivě zpracovává.
Galerie Caesar Olomouc, 7. ledna – 29. ledna 2010; kurátor: Miroslav
Schubert
Napsat komentář