Výstava Hermovo ucho je organizátory dobře načasována: je svěží,
hravá a neotřelá, stejně jako každé jaro. Současný sound art —
umění vizualizující hudbu a slyšení — zastoupený tvorbou třech
desítek umělců ve většině případů vyžaduje k pochopení naslouchání
a účast. Nesmíte se ale všemi těmi občas ne zrovna příjemnými zvuky
nechat odradit.
Přesně jak se dá v sound artu očekávat, je expozice nabita všemi
možnými typy médií: videem, instalacemi pohyblivými i statickými,
fotografiemi, předmětovými kolážemi atd. V rámci této akce proběhla
také Expozice nové hudby – několikadenní hudební festival, na němž
dostali prostor i někteří vystavující umělci. Mimoto je v přízemí DPK
(v Galerii G99) umístěna výstava ze sbírky Rosenbergova muzea ve
slovenském Violíně. K vidění jsou především různým způsobem
přetvořené housle nebo jejich parafráze vytvořené z nejrůznějších
předmětů.
Základním stavebním kamenem celé
výstavy je její koncept. A tím je již zmíněný sound art ve spojení
s tématem Herma – starořeckého posla olympských bohů, zlodějů,
taškářů, údajného vynálezce abecedy, astronomie, hry v kostky a
hudebních nástrojů lyry a píšťaly. Výstavou se jako nit line nápaditost,
hravost, moment překvapení.
Návštěvníka nejprve uvítá několik videí. Záporem i kladem (není
bezdůvodné se domnívat, že tento způsob prezentace byl kurátorem zvolen
záměrně) je fakt, že zvuk ke všem videím je puštěn současně v rámci
jednoho prostoru. Vzniká tak jakási skrumáž zvuků, jejíž poslech může
být po delší době obtížný. Videa jsou vesměs velmi povedená. Doslova
hypnoticky působí kus dvojice Jon Rose-Hollis Tailor Velké ploty Austrálie.
Brněnská FAVU – Ateliér Intermédia zde má hned dva zástupce: Filipa
Cenka a Jana Šrámka alias VJ Koloucha, jehož snímek zvukem opatřil Ivan
Palacka.
Jedním z taháků Expozice nové hudby byl Gordon Monahan. Ten se v Domě
umění představuje dílem Tereminové kyvadlo. Svítící rameno reaguje ve
tmě na pohyb příchozího vlastním pohybem a zvukem. Instalace může
překvapit, ale jen stěží zaujme.
Divák dále narazí na Stelarcovo Ear
on Arm, jemuž se dostalo výsady být na upoutávce galerie. S narušováním
těla za účelem provedení uměleckého aktu jsme se mohli v minulosti setkat
už mnohokrát (např. Štemberovo „Štěpování“ nebo úpravy obličeje
Francouzky Orlan). Experimentátor Stelarc si nechal spolu s mikrofonem pod
kůži zašít silikonové ucho, aby pak snímané zvuky přenášel pomocí
WIFI na internet. Záměrem všeho má být „naslouchání“ okolí z jiné
úrovně, než z jaké jsme běžně zvyklí. Stelarc si zřejmě neuvědomil,
že děti během vývoje této výšky taky dosahují. Celá akce pak vyznívá
spíš jako teatrální, prázdné gesto.
Z českých zástupců je nutné upozornit na koncept dvojice Josef
Daněk-Blahoslav Rozbořil. Vystaven je jejich objekt a fotografie z cyklu
Televize Amalgan zabývající se absencí zpětné vazby televizních diváků.
Na stejný problém naráží i fotografie Alessandra Bosettiho Africká
zpětná vazba. Pohrát si můžete s instalaci dóz od čaje a kávy Alvina
Luciera, který poskytuje i tužku a návod k „opeře s objekty“. 
Vtip nepostrádají ani vystavené
hrací strojky z hraček Paula Panhuysena nazvané Malá noční hudba a
Otogický výzkum uší skladatele Bena Pattersona. Výsledek výzkumu nebudeme
čtenářům prozrazovat. Exponátů je zde ještě mnoho. Nutno dodat, že
další z „umělců slovutných jmen“ (účastníci ENH) Hans W. Koch
i Keith Rowe nejsou ti, kdo výstavě dodávají největší náboj.
Pomineme-li už zmiňované vzájemné přehlušování zvuků videí,
vyskytují se ještě další technické nedostatky: v místnosti, kde se
promítají videosnímky, se zapomnělo na sedátka. Velkým „prohřeškem“
je také jednojazyčnost některých vysvětlujících textů. Některé popisky
jsou totiž jen v angličtině a např. u díla Stelarca je doprovodný text
naprosto nezbytný k pochopení jeho díla. Celkově však převažuje
pozitivní dojem.
Dům pánů z Kunštátu, Brno, 26. 3.–28. 6. 2009; kurátor:
Jozef Cseres
Napsat komentář