Galerie Rudolfinum se jako jedna z mála u nás dlouhodobě věnuje
představování významných osobností současné zahraniční výtvarné
scény (Hirst, Crewdson, Rauch, Tomatsu…). Projekty organizovanými často ve
spolupráci s cizími galeriemi a kurátory výrazně rozšiřuje a oživuje
český galerijní rybníček, jehož aktuálně největší rybou se stala
výstava Georg Baselitz/Obrazy 1960–2008, připravená ve spolupráci
s Museum der Moderne Salzburg.
Již první obraz „Ruka – Hořící dům“ z roku 1965 poskytuje
fungující klíč k pochopení celé řady aspektů Baselitzovy tvorby.
Uprostřed jasné noční oblohy poseté hvězdami ční ruka, na jejíž dlani
spočívá hořící domeček. Forma – rozšafně vedené tahy kontrastních
barev a různých směrů – odkazuje k neoexpresionizmu, námět shrnuje
problém boření či redefinování zaběhnutých výtvarných tradic a
recepčních vzorců. V opozici proti živým a nahodile působícím plochám
ruky stojí schematická kresba domu v rovnoběžném promítání, oheň
spontánní kreativity proti racionálním konstruktům určeným
k podpálení. A pak je tu ještě zmíněný vesmír v pozadí, prostor
neomezených hranic a možností, zdánlivý chaos, kterému ovšem vládne
skrytý řád – zdá se totiž, že hvězdy podléhají zvláštním
pravidlům gravitace a jsou po spirálovité dráze vtahovány do zlatého řezu
kompozice, kamsi do blízkosti hlavního motivu obrazu.
„Ruka – Hořící dům“ stejně jako většina vystavených děl tedy
kombinuje symbolické významy s výrazným, emocionálně zabarveným
malířským gestem. Vystihuje snahu autora extrahovat z chaosu světa
symptomatické motivy, chtělo by se říci magické formule, podle kterých se
řídí vesmír – poeticky řečeno dopravní značky na dráhách hvězd.
Zmíněný obraz zároveň dokládá autorovo tíhnutí k buřičství a
provokaci, které je ovšem spíše než samoúčelnou snahou dráždit a
šokovat promyšleným apelem na kritické přezkoumávání výtvarných
konvencí. Jak jinak se výše vytčená umělecká východiska realizují?
Nejviditelnějším formálním znakem
Baselitzovy tvorby je „stavění obrazů na hlavu“, čili otáčení
zobrazovaných objektů o 180 stupňů. Většinou se tato strategie
interpretuje jako metoda k rozrušení iluzivního vyznění námětu a
upřednostnění abstraktně výtvarných kvalit obrazu. Důležitější je
však dle mého mínění ironická subverzivní hra, kterou Baselitz
znejisťuje diváka a obrazně i konkrétně řečeno jej při vnímání díla
„vytáčí“. Při autorově zájmu o magii a rituály, který dokládá
ostatně i v Rudolfinu prezentované video o Baselitzově studiu tradiční
africké kultury a výtvarného umění, nelze opomenout ani možnost, že se
jedná o obrazy určené nejen běžným divákům, nýbrž také bohům,
sledujícím zobrazené náměty shůry – tedy nepřevráceně.
Spojení s náboženskou a rituální sférou je patrné i ve volbě
jednotlivých motivů – křížů, ptáků, zvýrazněných genitálů,
komunistických pohlavárů. Baselitz specificky kombinuje křesťanskou
symboliku s ikonickými motivy přírodních kultur či kvazináboženskými
výjevy levicové ideologie, a činí tak ze svých obrazů zvláštní
kultické předměty, modly privátní „církve“, která absorbuje
nepřeberné množství vzdálených, avšak paralelních tradic globálního
světa. V žádném případě se však nejedná o průhlednou sektářskou
agitku. Z neuspořádaného chaosu vesmíru, který zmiňuji v úvodu
článku, se Baselitzovi spolu s některými uzlovými motivy totiž podařilo
extrahovat také nepříjemně působící pocit 
existenciálního tápání, podpořený
roztřesenou a těžko čitelnou malířskou formou. Nejlépe tuto skutečnost
dokládá jeden z posledních Baselitzových obrazů „Básník“ (2008),
zobrazující lidskou figuru taženou (roztahovanou) čtyřmi padáky na různé
strany. Modely a syntézy střídá rozpad.
Georg Baselitz, tak jak ho ukazuje výstava v Galerii Rudolfinum, pro mě
představuje reprezentanta tradičního umění v tom nejlepším slova smyslu.
Klade důraz na materiál a techniku, zároveň však nerezignuje na obsah,
kterým se pokouší transcendovat mimo hranice běžné reality. V duchu
renesančních a romantických tradic klade otázky, hledá a někdy objevuje.
Cyklicky se pohybuje v Hegelovském kolotoči tezí, antitezí a syntezí,
většinou tam, kde se umění nejlépe daří: přesně na hranici mezi
propojením a rozpadem.
Galerie Rudolfinum, 10. září – 6. prosince 2009; kurátor:
Petr Nedoma
Napsat komentář