Znáte to – chodíte kolem a ani vás nenapadne nahlédnout dovnitř.
Nestisknete kliku honosných dveří, protože nevíte, že v atriu budovy na
vás čeká překvapivě dobrá výstava. Mluvím o brněnském divadle Reduta,
údajně nejstarší divadelní budově ve střední Evropě. Pětice mladých
umělců ve složení Barbora Fardová, David Fišer, Veronika Psotková, Jana
Smělíková a Jiří Štencek zde představuje svá díla pod názvem Domácí
štěstí.
Reduta na Zelném trhu byla po náročné rekonstrukci v roce 2005 znovu
otevřena. Kromě obnovení divadelní a společenské funkce se počítalo
i s vytvořením prostor vhodných k vystavování. Slovo galerie označuje
mimo jiné i arkádové chodby ve dvoře. Jejich využití k výstavním
účelům se přímo nabízelo. Atrium se skleněným zastřešením a věnci
chodeb vytváří magický prostor plný průhledů a zákoutí.
Kurátorka a vystavovatelka v jedné osobě Veronika Psotková dokazuje, že
s daným prostorem dokáže pracovat. Své drátěné sochy tvořící soubor
Dědova zahrada zavěsila a rozmístila do průběžné haly a chodby v prvním
patře. Sochy tvoří pomyslné centrum výstavy. Způsob instalace je velmi
působivý: malé skupinky postav v jednotlivých arkádových výklencích
pozorují houf jiných, visících ve vzduchu. Asi metr padesát vysoké sochy
s důkladným rozlišením pohlaví jsou vztahově provázány v rámci
dílčích skupinek (různě se dotýkají, matka kojí dítě atp.) a zároveň
svým natočením komunikují s ostatními. Pozornost celé drát-session
dětí a dospělých cílí ke dvěma stařečkům na lavičce a
jejich psu.
Výstava je až na pár nedostatků poměrně dobře koncepčně promyšlena.
Podle vyjádření kurátorky jsou díla nezávisle na sobě inspirována
běžnými procesy v našich domácnostech. Tematické a náladové propojení
děl Psotkové, Fardové a Smělíkové je zcela evidentní. Všímají si
šťastných okamžiků z rodinného života; lavka, křeslo a domácí
mazlíčci jakožto symboly domácí pohody se prolínají v dílech všech
tří autorek.
Vybraná díla mužské části
vystavujících jsou méně emocionální. David Fišer představuje velmi
povedené fotografie instalací v exteriéru: malé modely pohovek a křesel
dal všanc syrovosti zanedbaných ulic, nadchodů a spreji postříkaných
zákoutí. Přítomnost dalších jeho exponátů – obrazů vojáků (Bez
názvu) a map ČR (Proud of my cloud) je největší neznámou celé výstavy.
Stěží bychom našli stopy tematického sepětí nebo sarkastického tónu a
hravosti, která vyzařuje z většiny ostatních vystavených děl.
Série fotografií Jiřího Štencka nazvaná Hniloby a plísně nahlíží
zvětšeným sklem časem přešlé potraviny. Digitálně upravené
makrofotografie působí spíše kulisovitě a evokují tak trochu výklady
okýnek asijských bister. Také snaha o jazykovou hru v názvech (př. Oku
rka, Ja blko) vyznívá naprázdno. Je zřejmé, že obrazy hnijícího jídla
mají ironizovat symboly domácího štěstí – potravinami nadité ledničky
a komory. Způsobu zpracování fotografií – objektům na bílém pozadí
bez konkrétního trojrozměrného prostoru – chybí však ono domácí
hřejivo přítomné v pracích spoluvystavovatelek.
Grafické práce Barbory Fardové jsou komické a precizní. Vedle tří
klasických kreseb tužkou vystavuje velké množství rytin do průhledného
plastu. Grotesknost vypodobněných koček podtrhuje tvar plastových desek
jakožto poštovních známek. Můžeme se pouze dohadovat, zda námětem pro
název výstavy byla formální příbuznost jedné z rytin s naivními obrazy
Ivy Hüttnerové, autorky stejnojmenného televizního pořadu.
Obrazy a trojrozměrné objekty Psích
mazlíčků od Jany Smělíkové mají jiný odstín onoho „domácího
štěstí“. Kousavě se vysmívají přehnané péči o přešlechtěné
tvory. Máme možnost setkat se se svébytným uchopením neotřelého tématu.
Expozice doplatila na umístění v nejvyšším poschodí – dva obrazy
spadlé, ledabyle opřené o stěnu, popisky chybějící nebo zavádějící
trochu kazí celkový dojem.
Exponáty jsou rozmístěny od přízemí až po druhé patro, které není
k vystavování tolik vhodné. Nízký strop i množství křesel navozuje
pocit stísněnosti. Navíc nikde není upozornění, že výstava pokračuje
i tam. Dokonce ani paní na pokladně nebyla schopna na můj zvídavý dotaz po
nenalezených dílech dvou autorů odpovědět.
Přes všechny výtky jde o chvályhodný počin. Za prvé proto, že jde
o výstavu mladých autorů, kterou vcelku úspěšně kurátorovala jedna ze
zúčastněných, za druhé proto, že jádro tvoří objekty klasické, a
přesto invenčně pojaté – sochy, obrazy a grafika.
Divadlo Reduta, Brno, 24. 2. – 26. 3. 2010; kurátorka: Veronika
Psotková
Napsat komentář