Výstava Double Fantasy v Galerii
Rudolfinum přináší vícevrstevnatý zážitek. Kromě samotných artefaktů,
tedy fotografického díla tří současných umělců (a jednoho
doplňujícího videa), je nedílnou součástí výstavy její téma. Na
počátku všeho stojí jednoduchý motiv, důvěrně známý z dějin
malířství – krajina. Poučené uchopení tohoto téměř zprofanovaného
námětu je počátkem dialogu, ve kterém se střetává historie se
současností, příroda s artificialitou a realita s představou
o realitě.
Beate Gütschow na základě svého obrazového archivu vytváří
imaginární krajiny. Každá z nich je složeninou třiceti až sta
fotografií, které autorka digitalizuje, a posléze slepuje ve photoshopu.
Výsledek odkazuje na díla významných představitelů evropského
krajinářství 17. století, jako byli Claude Lorrain nebo Nicolas
Poussin.
Podobně jako tito klasikové žánru i Beate Gütschow dodržuje přísná
pravidla kompozice. Popředí je vstupem do scenérie, často jej tvoří
skupina stromů nebo rozkošatělý keř. Ve střední části se mohou objevit
lidé, ti jsou ale podle slov autorky „pouhou stafáží“, podobně jako
Claude Lorrain prodával „pouze“ krajiny a o zobrazených figurách, které
často maloval někdo jiný, tvrdil, že jsou gratis. Postavy svůj pohled
upírají do zadní části scenérie, k vzdáleným vrcholkům kopců nebo na
robustní skalní masiv. Pokud jsou lidé obráceni zády, je divák směrován
k tomu, aby se pokusil vstoupit do obrazu a nahlédnout do krajiny
jejich očima.
Přes zřetelné odkazy k dávno minulému malířskému kánonu jsou na
těchto fotografiích evidentní stopy současnosti. Odpočívající
výletníci už nemají na hlavě klobouky a dámy vyměnily sukně za
pohodlnější sportovní oblečení. Setkání starého a nového vyvolává
pocit jisté nepatřičnosti, lze vycítit i náznaky komična. Mnohem
zásadnější než komický efekt je ale přiznaná a autorkou tematizovaná
umělost. U maleb ze 17. století, které vedly k ustavení později
nenáviděného akademického stylu, si nepřirozenost krajiny nemusíme
uvědomit. Tato doba je nám příliš vzdálená. V případě krajin Beate
Gütschow je součástí recepce i koncept, postup, jakým vzniká celek.
A právě slepování fotografií, které pocházejí z různých míst, je
nepopiratelným důkazem toho, že příroda na jejích fotografiích je nutně
artificiální, uměle vytvořená.
Ani místa na černobílých fotografiích
Jana Jedličky nejsou panensky nevinná. Jeho cyklus “Il Cerchio – Kruh“
je věnován důkladnému prozkoumávání zdánlivě přírodních míst
v jihozápadním Toskánsku. O manipulaci se tentokrát postarala civilizace.
Setkání oblasti označované jako grossetská Maremma s lidskou
přítomností vedlo od mořské laguny s malými přístavy v době antiky
přes bažinu z naplavenin ze dvou místních řek k systému kanálů
z 16. století, aby se konečně ve 20. století proměnila většina krajiny
v zemědělskou půdu a oblast získala atraktivní přízvisko „Nová
Kalifornie“.
Jan Jedlička s téměř vědeckou zarputilostí zaznamenává detaily
přírodních struktur. Naplaveniny, trávy, rozmoklá půda a bažiny jsou na
jeho fotografiích zdrojem bohaté ornamentálnosti, která je zvýrazněna
širokoúhlým objektivem. Autor se ztrácí, dominuje perspektiva odosobnění.
Kompozice nejsou ničím rámované, jedná se o výseky prostoru. Vzniká tak
pocit neohraničenosti. Mechaničnost nezúčastněného záznamu podporuje
linie horizontu, která protíná většinu fotografií přesně v polovině.
Pohled do značné míry připomíná obrazový materiál, který posílalo na
Zem během své marťanské mise vozítko Pathfinder.
Také krajiny třetího z autorů, Michala
Šeby, nejsou ohraničovány rámem. Jejich charakter je – na rozdíl od
konceptuální přesnosti Beate Gütschow nebo vědecké strohosti Jana
Jehličky – ryze subjektivní. Objektivizující horizont je na Šebových
fotografiích potlačen, někdy zcela chybí. Místa jsou neukotvená a plavou
v magickém prostoru, který autor zdůrazňuje ztemnělou barevností. Nic na
tom nemění fakt, že se technicky jedná o propojení několika desítek
detailních záběrů téhož místa.
Theodor Adorno říká, že v evropských podmínkách se příroda stala
předmětem estetického zkoumání teprve v momentě, kdy se začala
vytrácet. Zprvu byla nezkrotnou silou, kterou se lidé marně snažili
přemáhat. Krajinářství, tedy zobrazování přírody bez lidí, se
rozvíjelo až poté, co byla přerušena prvotní provázanost, lidé se
stěhovali do měst, půda byla cíleně kultivována a všude se výrazně
začala uplatňovat věda a technika. Nedílnou součástí měst se staly
parky, miniaturizovaná nápodoba toho, co bylo považováno za přírodní a
zároveň krásné. Ke krajině se od té doby přistupuje zvnějšku pomocí
intelektuálních konstrukcí.
Semknutý a komorní celek výstavy v Galerii Rudolfinum dokládá, že
tento postmoderní přístup je značně osvobozující. Skutečně neexistuje
jediný správný způsob, jak zobrazovat krajinu. Nejsnáze si to lze
uvědomit, konfrontujeme-li se s jinými kulturami. Někteří indiáni
znázorňovali svůj svět v průřezu. Jejich pohled do krajiny nekončil
u země, sahal až pod ni. A jiní indiáni, kteří celý život žili
v pralese obklopeni houštinou, se při pohledu na otevřený prostor
nesmírně vyděsili. Aby překonali strach, chtěli si alespoň sáhnout prstem
na horizont.
Galerie Rudolfinum: Double Fantasy – Jan Jedlička, Michal Šeba, Beate
Gütschow; kurátor: Petr Nedoma; 22. 4. – 4. 7. 2010
Napsat komentář