20 let demokratického zřízení oslavil Dům umění města Brna
znovuotevřením zrekonstruované budovy Domu umění. Symbolicky byl provoz
zahájen 17. listopadu projektem Formáty transformace 89—09. Jde
o rozsáhlou výstavní akci, která zaplnila všechny galerijní prostory
instituce: Dům umění, Dům pánů z Kunštátu i Galerii G99.
Expozice v Domě umění je výsledkem práce kurátorů Vladimíra Beskida,
Karla Císaře, Martiny Pachmanové a Tomáše Pospiszyla. Je rozdělena do
sekcí Od politického k verejnému priestoru, Velké zrcadlo, Za sametovou
oponou: těla, jazyky, instituce, Inventury.
Inventury nabízí ohlédnutí za výstavní
činností instituce, nastolují otázku dokumentace výstav a jejich
dokumentárnosti. Veřejný prostor je na výstavě reflektován jako prostor,
v němž jsme vystaveni nejrůznějším mediálním a politickým tlakům.
Tvůrci si vypůjčují jazyk reklamy a marketingu a ukazují jeho obludnost.
Dokládají, že politická kampaň je založena na stejných principech jako
obchodní a veřejný prostor je aréna, do níž jsme všichni bez milosti
vrženi.
Další část expozice se více přimyká k otázkám intimity ve
veřejném prostoru: vizuality pornografie, dámského prádla ve výkladech,
problémy genderu a upřímnosti rasové tolerance.
Výstava se ohlíží za uplynulým dvacetiletím a táže se, zda dochází
ve vztahu umění-společnost k progresivní transformaci. Pokládá otázky
zásadního charakteru: má umění významnější dopad na chod společnosti?
Nejde spíš o mimoběžnost umění a reality, zatímco jejich vzájemné
ovlivňování je pouze relativní? Jestliže si klademe tuto otázku při
průchodu výstavní expozicí, odpověď na sebe nenechá dlouho čekat: díla
jsou jednoznačně reflexí jevů a vizuality, jež nás obklopuje. Nejlépe to
dokládá dílo Velké zrcadlo od Jána Mančušky.
Jakkoli pohotové reakce umělců na
aktuální podněty kráčí vždy o pár metrů za valící se vlnou vývoje.
Zrcadlo jejich děl je naturalisticky pravdivé, obraz, jež nám ukazují,
není prost ironie, sarkasmu. Je to humor vyvolávající hořký úsměv a
tiché přitakání.
Ve zkratce by bylo možné vystavená díla označit nálepkou angažovaného
umění. Pohybují se na hranici sociologicky-politicko-psychologické,
některá podnikají poměrně hluboké sociální sondy do různých
společenských jevů. Angažované umění může buď tiše komentovat
současné dění a jevy v rámci uzavřené skupiny umění milujícího
publika galerií, nebo může tento prostor překračovat a snažit se zasahovat
širší vrstvy přímo ve veřejném prostoru. Mnohdy mají ale tyto akce
charakter skandálu, který na krátký čas zaplní stránky tisku. Oba typy
děl mířících na otázky dnes horké, aktuální se však brzy stávají
pouhým výtvarným dokumentem své doby.
O Kateřině Šedé je známo, že se zajímá o nejrůznější sociální
jevy. Zde představuje projekt Je to jedno: jde o jakýsi druh arteterapie
s účelem navrátit její babičku do aktivního života. Projekt přepadává
přes hranici sociální umění na stranu sociálna, jeho výtvarná stránka
je až druhořadá. Eva Koťátková sice také pracuje v této sféře,
výtvarná stránka však v jejím konceptu pojmu domova zůstává
podstatná.
Transformace obsahují vícero objektů
pracujících s textem. U některých je výtvarná stránka redukována na
umístění a typografii textu. Ten dostává prostorový rozměr a nabývá
nových významů, galerijní prezentace je tedy zcela legitimní. Z hlediska
vnímatelnosti, schopnosti návštěvníka zpracovat, zažít a promýšlet
viděné – přečtené už je pozice méně příznivá. Díla stavějící
na textu nutně naráží na překážky, které prostor čtenáři klade (ať
už fyzické nebo psychosociální – filosofické zamyšlení s kustodkou
není jednoduše možné).
Bohužel musíme konstatovat, že výstavní projekt, který svým jménem
zaštítil sám exprezident Václav Havel, nenasvědčuje tomu, že by
výtvarné umění mělo byť nepatrný vliv na transformaci společnosti.
Tepání nešvarů konzumní společnosti na půdě galerií se ukazuje jako
neefektivní a neúčinné.
Dům umění, Brno; 17. 11. 2009 – 17. 1. 2010; koordinátor výstavy:
František Kowolowski
Napsat komentář