Po výstavě, která se ohlížela za tvorbou českých a slovenských
výtvarníků uplynulých dvaceti let, připravilo Muzeum města Brna další
ohlédnutí. Tentokrát za rakouským uměním s důrazem na posledních
patnáct let. Ačkoli je Vídeň pro Čechy poměrně dobře dostupná, není
místní umění hlavním tahákem kulturní turistiky. Umění Vídeňanů bylo
nejen nám, ale i jim samým skryto, uskladněno v depozitářích. Doslova
dlouho neviděno.
Sbírka budovaná od roku 1951 obsahuje nyní přes 20 000 uměleckých
děl z oblasti malby, plastiky, grafiky, fotografie a videa. Stala se tak
důležitým dokumentem novodobých dějin Rakouska.
Teprve na začátku devadesátých let byla poprvé vystavena některá díla
z této sbírky. Není tedy divu, že byla pojmenována Vyneseno na
světlo – Muzeum na vyžádání. Muzeum bez vlastních výstavních prostor
na vyžádání zapůjčovalo díla ze svých fondů po celém světě. Před
třemi lety získalo svůj nový, atraktivní domov v sousedství vídeňské
radnice. Právě v těchto dnech recipročně hostí výstavu děl českých a
slovenských autorů Formáty transformace 89–09.
Bulharská kurátorka Iara Boubnova,
která premiéru výstavy Dlouho neviděno připravovala pro novou expozici
Muzea na vyžádání, ušila první reprízu tohoto výstavního projektu na
míru pro Dům umění. Vídeňští radní sáhli po bulharské kurátorce
z prostého důvodu nezaujatosti. Boubnova se podle vlastních slov
„ponořila do sbírky“ a vynášela na světlo artefakty podle různých
klíčů: chtěla ukázat díla z každého desetiletí existence sbírky,
začátečními jmény umělců a umělkyň se snažila pokrýt celou abecedu,
dalším kritériem byl výběr co nejširšího spektra výtvarných médií.
Stejně tak mají vybraná díla zdůrazňovat silnou kontinuitu vídeňské
umělecké scény.
Právě proto, že Boubnova byla vybrána z důvodu nezaujatého pohledu,
může nám v některých ohledech připadat, že díla nenesou výrazné znaky
rakouské mentality jako například silné sklony k rezignující melancholii,
puntíčkářství, provincializmus a touhu po jeho proražení. V dílech
vzniklých před rokem 1989, kdy nás od Rakouska dělila železná opona, lze
shledat podobnost mezi tuzemským a rakouským uměním. Jednotlivá díla nám
tak 
mohou asociovat jména českých
autorů a jejich práce (například u fotografií Hmatová poezie Josefa
Bauera se nám vybaví experimenty Jana Švankmajera, práce Valie Export nám
zase připomene český landart a inscenovanou fotografii atd.) Jejich jazyk je
nám podvědomě známý a obecně srozumitelný.
Mnohem silněji působí díla se specifickými rysy rakušanství; některá
z nich doslova nahání husí kůži. Tyto pocity se mohou dostavit třeba
u surrealistického videa Gűntera Bruse Analýzy těla doprovázené drásavou
recitací veršů, nebo u fotografické série Martina Kitzlera k Divadlu
orgií a mystérií Hermanna Nitscheho umístěné vedle Krvavých nosítek a
Alby samotného H. Nitscheho. Typická atmosféra Vídně dýchá z padesát
let starých fotografií Franze Hubmanna i z novodobých snímků
vídeňských řezníků Ernsta Logara.
V exponátech se odráží cit pro životní prostředí a utváření
krajiny. Obžaloba necitlivého urbanizmu zaznívá například z krátkého
filmu Stoned Vienna Ursuly Mayer, videoanimace Místa, jak se to jeví Susanne
Jirkuff a poněkud nezáživného modelu Juna Yuanga GAOLOU (HIGH-RISE).
Prezentace jednoho autora více
díly z různých období jeho tvorby bodově naznačující její rozpětí a
vývoj se ukazuje jako dobrá taktika. Umožňuje nám sledovat, jak
výtvarníci dříve narození vnášejí do současnosti postupy uměleckých
proudů minulého století, čímž vzniká skutečná postmoderní názorová
pluralita. Důslednost kurátorky je v tomto směru absolutní, protože
nechybí ani kusy sklouzávající do výmolu popartového kýče, jako třeba
Plastelínový obraz výtvarné skupiny gelitin. Jestliže lze i v kýči
hledat kvalitu, je zařazení takového díla do sbírky pochopitelné
(v doprovodné tiskovině k výstavě se totiž dočteme, že komise
doporučující nákup děl do sbírky se řídí kritériem nejvyšší
kvality). Je rozhodně dobře, že máme možnost seznámit se se současným
uměním svých sousedů, a bylo by ještě lépe, kdyby výstava tohoto typu
nebyla poslední.
Dům umění města Brna, 16. 2. – 11. 4. 2010; kurátorka: Iara
Boubnova
Napsat komentář