Tento rok si připomínáme 100 let českého hokeje.
Letopočet se sice nezadržitelně chýlí ke konci, ale to naprosto nebrání
tomu, abychom si ve zbytku času osvěžili počátek onoho dojemného
příběhu, jehož kapitoly se hemží blýskavými medailemi a tvářemi
českých mužů, v nichž se zračí tvrdošíjná zarputilost, prudkost a
svěžest ducha. Nebudeme zastírat, že příčinu k našemu
dějinně-lingvistickému zkoumání zavdala výstava Sto let českého hokeje
probíhající v Panteonu Národního muzea, na ochozu druhého patra. Právě
naopak, pokusíme se zvolna kráčet v jejích šlépějích.
Památným dnem, k němuž by se měla upřít pozornost, je 11. prosinec
1908, kdy byl založen Český svaz hokejový. Nikoli proto, že by se tehdy
něco ze dne na den změnilo. Vždyť, jak výstižně dodává ředitel
projektu a šéf výstavy Vojtěch Scheinost, „fenomén hokeje není jenom
o těch úspěších a není jenom o těch mediálních hvězdách, ale je
především o těch klucích, který prostě šudlaj hokej na rybníku za
vesnicí a ze kterejch se potom stávaj tyhlety veliký hvězdy“.
Poznamenejme, že na začátku minulého století kluci z vesnice nemohli
o založení nového svazu ihned zvědět. Telefon nebyl tolik rozšířený,
ostatně komu by volali, a televize jakbysmet. Ještě nějaký čas zřejmě
šudlali ostošet bandyhokej, tehdy populární hru s míčkem a zahnutými
holemi, aniž by věděli, že je to demodé. Zmíněné datum je důležité
z jiného důvodu. Nová generace, která svaz zakládala, se zhlédla
v kanadském ice hockeyi. Nutně tak stanuly proti sobě dva principy.
Lapidární, ale o to palčivější otázka zněla takto: míčkem a holí,
nebo pukem a hokejkou? Kdo zvítězil, víme dobře. Založení svazu lze
zpětně vnímat jako zatlučení prvního hřebíku do rakve bandyhokeje
v Čechách.
Někde v té době je možné hledat počátek některých výrazů, které
se postupně včlenily do hovorového jazyka. Jedná se o slang úzce vázaný
na sportovní prostředí. Existují názory, které se nezdráhají přiřknout
těmto slovním spojením argotový nádech. Avšak vzhledem k tomu, že
většina z nich má téměř neškodný význam, navíc nikterak
nesouvisející se zločinem, vždyť šlo jenom o výtržnosti, my tyto
teorie pomineme. Jisté je, že jakmile bandymilovní hráči ucítili
nebezpečí, jež plynulo ze stoupající obliby kanadského ice hockeye,
pokoušeli se tento sport různými více či méně sofistikovanými metodami
denunciovat. A když zjistili, že posměšky nestačí, přešlo se k útoku
silou. Vzhledem k tomu, že v té době nebyl ani internet, ani televize,
měli nezanedbatelný časový skluz, což se pak plně projevilo o sto let
později, tedy dnes, kdy o nich skoro nikdo neví.
Hráči bandyhokeje ve snaze zvrátit osud utvořili organizované
„bandy“, neboli spolky, které nevybíravě ničili ice hockeyovým
nadšencům kluziště. V té době to byl na vesnici téměř výhradně
místní rybník. Nejdříve se jejich akce odehrávaly v noci a vyznačovaly
se nadměrně častým vysekáváním průduchů pro ryby. Postupně se ale
nepřátelství vyhrocovalo, až se přešlo k denním šarvátkám, při
nichž se různými rypadly a škrabadly znehodnocovala skluzná plocha po celé
ploše. Odtud pochází výraz „hledět z ledu“, který zprvu
pojmenovával výraz nepochopení na tvářích ice hockeyistů, který vrhali
za bandyhokejisty prchajícími z poškozeného ledu. Nelichotivé označení
bylo postupně doplňováno. Do naší doby se zachovala už jen košatější
varianta, jakási do absurdnosti dovedená hříčka „čučet jak puk
z ledu“.
Nutno zdůraznit, že se jednalo o sebedestruktivní záškodnickou
činnost. Bandyhokejisté totiž ničili zároveň i plochu pro své hry. Tato
dvojznačnost, rozporuplnost vyhnaná až na hranu normálnosti, zřejmě
stupňovala jejich agresivitu. Někteří se vyčleňovali ze společnosti,
nemyslíce na důsledky svých činů. Lidé, zvláště pak ženy a matky,
které většinou nedávaly přednost ani jedné variantě hokejové hry, si
stěžovali, že výtržníci na nic jiného nemyslí. Z toho vzniklo rčení
má „hokej v budce“, do nějž kongeniálně proniklo o mnoho let mladší
označení hlavy, „budka“. Jde o úkaz naprosto nepochopitelný už jen
proto, že „budka“ ve významu hlavy nepochybně souvisí s městským
prostředím let čtyřicátých. Má co do činění s osamělostí člověka
moderní společnosti, telefonními budkami a opuštěnými zastávkami, ve
kterých se ještě dnes dlouze čekává na autobus.
Nyní je již zřejmé, proč se říká „bejt rovnej jako hokejka“.
Škůdci se totiž kvůli zdvihající se vlně společenské nevole museli
uchylovat k různým lžím, a ty jim na důvěryhodnosti nepřidávaly.
Někteří dokonce zapírali svoji příslušnost k „bandy“, jen aby mohli
i nadále aktivně ničit. Hra na dvě strany jim ovšem způsobovala bolest a
vedla k nepříjemným duševním poruchám. Mnozí o nich prohlašovali, že
to jsou ničemové, což zvláště ti pořádní nesli těžce.
Již byla řeč o košatém „čučet jak puk v ledu“. V této
souvislosti stojí za zmínku zvláštní přesmyčka, která se týká významu
slova „puk“. Puk byl sice jako součást konkurenční sportovní výzbroje
zpočátku spojován s fenoménem ice hockeye. Nějakým nedopatřením ale
takto začali být označováni bandyhokejisté, ačkoli se tomu mnohokrát
zpěčovali a plamenně se ohrazovali. Význam zůstal zachován a dnes jej
vnímáme v jeho poněkud zklidnělé variantě, podle níž je „puk“
pásek či chuligán.
Osud, to je „match“ bez předem známého výsledku. Často vede k na
první pohled nesmyslným spojením. Stejně nesmyslný byl boj bandyhokejistů.
Po pár letech to pochopili, situace se uklidnila a republiková reprezentace se
konečně mohla nerušeně připravovat na mistrovství světa.
Pozoruhodně ztvárněnou připomínkou výše zmíněných událostí je
výstava v Národním muzeu připravená oddělením dějin tělesné výchovy
a sportu Národního muzea v Praze. Její myšlenková linka je vedena
tematicky a historicky. Lingvistický exkurz, na němž se tak krásně ukazují
počátky ledního hokeje u nás, byl bohužel opomenut, nejspíš
z nedostatku místa. Návštěvníci si naopak mohou pročíst poutavé
naučné tabule, prohlédnout si medaile a historické dresy. Pro umělecky
založené je tu ve zdi expresivně pojatý originál sochy Ivana Hlinky, tak,
jak vyšel v sádře z dílny sochaře Hanzlíka.
S povzdechem je nutné také konstatovat, že jiné státy se obdobného
úkolu zmocnili daleko velkolepěji. Například v Švýcarsku, které tento
rok slaví sto let švýcarského hokeje, se vyrobila výroční razítka, na
nichž je vyobrazen puk mířící po zemi do brány. Pošta ho letos poprvé
použila už 4. března. Nemluvě o výročních mincích. Proto je nutné
exposici v Národním muzeu přivítat a zároveň připomenout, že
udržování historického povědomí národa je nutné, dobré a cenné.
Napsat komentář