Street art krystalizuje z šedi městského prostoru. Jeho projevy by
tudíž měly sahat hluboko do minulosti. Zkusme se vrátit v čase zpět.
Vyberme si rok 1949: v roce 1949 je Vladimíru Boudníkovi dvacet pět let,
zrovna absolvoval Státní grafickou školu a ve volném čase maluje po
oprýskaných zdech ve veřejném prostoru obličeje a fantaskní ptáky,
v jejichž křídlech sídlí děs.
Vladimíra Boudníka, známého českého grafika, snad není nutné
představovat. Počátky jeho veřejných aktivit lze hledat už na škole.
Traduje se historka, která začíná takto: Vladimír má nakreslit betlém.
Nedaří se mu to. Ze vzteku místo figur dělá fleky. Některé z nich mají
zajímavé obrysy. Podobně jako na Rorschachových obrazcích se z nich
vynořují lidi, zvířata, celé scény. Tento postup přirozeně ožívá při
setkání s rozpukanými zdmi. Praha je tou dobou rozpukaných zdí plná.
Vladislav Merhaut ve svých Zápiscích vzpomíná: „U zdi Valdštejnské
zahrady Vláďa říkal: ‘Měl jsem vždy touhu pronajmout si tuhle zeď a
vytvořit na ní ohromnej monument.’“ Přidávají se k němu dva
spolužáci z grafické školy, Hanes Reegen a Zdeněk Bouše. „S velkou
oblibou spolu s několika kamarády kreslil na zdi. Staré rozpukané omítky
zdí byly mu svou zajímavou strukturou bohatou inspirací pro tvorbu.“
Skupina pořádá akce v duchu explosionalismu. Pohybují se na hranici mezi
happeningem, street artem a manifestací. Sám Boudník podepisuje všechna svá
díla z této doby ráznou zkratkou EXP.
Situaci roku 1949 je možné přiblížit na příkladu z oblasti filmové
tvorby. V amerických kinech běží film s názvem Beyond the Forest. Je to
jeden z nejvíc campy filmů žánru noir v historii hollywoodské produkce.
Rosa, hlavní hrdinka snímku, je možná úplně nejnemorálnější femme
fatale všech dob. Čeká ji smutný osud. Umírá na následky uměle vyvolané
interrupce. Naproti tomu vody socialistického Československa víří příběh
Divé Báry. Děj beznadějně zabředává do poetiky devatenáctého století.
Bára je dcerou obecního pastýře. Všichni mládenci z vesnice o ni jeví
zájem, jenže říká se, že je dcerou polednice. Nakonec ale všechno
skončí dobře, Bára neuhoří v márnici a myslivec si ji odvede pryč od
pověrčivých vesničanů.
Je zřejmé, že čahoun Boudník výrazně
vyčnívá z kontextu české totalitní společnosti. Zatímco se generál
Heliodor Píka stává obětí první justiční vraždy, rozdává mladý
grafik letáky na podporu explosionalismu a rýpe do omítky snové obrazy.
Navíc to dělá úplně veřejně, za denního světla. Na hlavě má
nanejvýš klobouk. Nenosí žádnou kapucu, žádný šátek, žádné
maskování. Dokonce se ani neschovává někam na periferii, právě naopak.
Akční prostor zahrnuje Staré Město a Malou Stranu.
Ohlas na činnost skupiny je nemalý. Podle Vladislava Merhauta se občas
vytvořil „houf zvědavců, dosahující někdy počtu i stovky a víc
lidí, debatujících mezi sebou většinou velmi ostře – podle svých
představ o moderním umění“. Pamětník Stanislav Vávra přibližuje
obsah lidových debat následovně: „Někteří s pliváním odcházeli a
jiní se smáli radostí z toho, že se z Prahy ještě všichni blázni
neodstěhovali, a ještě jiní jen vrtěli hlavou: copak tohle se ještě
smí?“ Skupina je tak velká, že se nevejde do úzkých uliček Starého
Města. Zablokuje dopravu. Vzniká zmatek, v důsledku zmatku dopravní zácpa.
Situaci nakonec řeší policie.
Jakoby zázrakem to ale v letech 1949–1951 nikomu příliš nevadí.
Nevyhnutelně vzniká otázka: „Jak je to možné? Jak to, že ho
nezavřeli?“ Jedna z možných odpovědí je tato: Veřejná činnost
explosionalistů není v principu protisystémová. Je totiž se systémem
zcela mimoběžná. A jak známo, dvě mimoběžky se v eukleidovském
prostoru nikdy nemůžou protnout.
Tuto myšlenku se pokusím doložit na ukázkách z Manifestů
explosionalismu. Vznikly dva a za přispění svých přátel je sepsal právě
Vladimír Boudník. V prvním manifestu definuje nový umělecký směr a
popisuje jeho metodu. Text má dataci 24. března 1949. Pro náš průzkum se
sice jeví méně zajímavým, ale přesto je vhodné se u něj alespoň
krátce zastavit. Základem je výzva k tvůrčí aktivitě každého jedince:
„Rozhlédněte se kolem sebe! Na špinavou zeď, mramor, léta, dřeva…
co vidíte, je vaše nitro. Nepodceňujte skvrny. Objeďte je prstem,
překreslete na papír… zmocňujte se svého nitra.“ Teorie
explosionalismu vychází z principů asociace, praxe spočívá mimo jiné
v dokreslování, dorýpání nebo překreslování neurčitých útvarů
na zdi.
Druhý manifest následuje téměř
vzápětí, už 15. dubna 1949. Formuluje se v něm veskrze optimistická
vize nukleární budoucnosti. Opět zde není přítomná žádná společenská
kritika. Vladimír Boudník volá: „Lidé! Stojíme těsně před atomovou
dobou. Desetitisíce továren, s desetimilionovou armádou pracovníků,
experimentuje, buduje a snaží se obohatit naši planetu o další
poznatky.“ Následuje stručný popis předělu v historii, na jehož
konci stojí emancipovaný proletář. „Činnost minulých staletí, se
svými podněty, je v hrubých rysech skončena a vědomosti o ní uloženy
v knihách, přístupných nejširší veřejnosti. Z tohoto důvodu
pracovník s krumpáčem má právo míti tentýž pocit důležitosti jako
člověk, rýsující součást stroje.“
Energie podle Boudníka prýští ze všech pórů nového světa. Vidí ale
jakousi nesrovnalost. Pro mnohé je totiž tato energie nedostupná:
„Celý svět je nabit snahou po novém tvůrčím pohybu! – A jak se
k těmto změnám staví umělci? Vypadá to, jako by jejich řady převážně
tvořili nemohoucí, vyžívající se konzervativní fanatici.“ * Umělci
zklamali, kdo je nahradí? Všichni ostatní, obzvláště explosionalisté.
Výsledkem je tvrzení, že *„dnešnímu uspořádání světa odpovídá
jedině EXPLOSIONALISMUS. Směr, který povýší každého člena kolektivu na
absolutně všemohoucího člověka, neboť jeho výboj půjde na úkor vesmíru
a nikoliv na úkor bližního. Mozek explosionalisty bude nacházeti naplnění
v trilionech a trilionech kubíků vesmírného prostoru.“
V této souvislosti není bez zajímavosti samotný etymologický původ
slova explosionalismus. Exploze, neboli výbuch je totiž jedním
z nejtypičtějších slov 50. let. Později se toto desetiletí začne
označovat jako atomový věk. Atom nahrazuje téměř všechny dosavadní
spirituální a filosofické koncepce, jelikož „rozbitý atom a
uvolněná energie je pro nás dočasně platnou konstantou, jako byla pro
alchymisty voda, země, vzduch, oheň.“ Jaderná energie je přijímána
s nadšením. Vladimír Boudník toto nadšení sdílí. Dokonce ho typicky
mimoběžným způsobem transformuje. Sepisuje vlastní teorii nadenergie,
přebytku, který je podle něj ukrytý v neuronových spojích mozku.
V svérázné analogii k Marxovu pojmu nadhodnoty tvrdí, že „myšlenka
je nadenergie, vázaná v zákonité soustavy energií mozkových
buněk“.
Zásada doby přitom zní: získat energii, štěpit vazby. Projevuje se to
v mnoha směrech. Projektují se jaderné elektrárny, vyvíjejí se bomby
založené na řetězové štěpné reakci. Lidé se pokoušejí oddělit od
historie a realizovat utopie, nejčastěji ve formě dystopie. Vhodným
příkladem může být právě komunismus. V podobném duchu Boudník vybízí
každého jednotlivce, aby se při procházce městem pokoušel získat
nevyužitou nadenergii. „Jde-li člověk ulicí města, je zpravidla
odkázán na doznívání myšlenek vzbuzených k aktivní činnosti podnětem
minuty starým; (mnohdy se dospěje k stereotypní náladě po zbytek dne,
nepřinášející žádné naplnění). Odstraněním předsudků má však
tentýž člověk možnost proměniti si barevné škály omítek zdí
v nejnádhernější obrazárny.“ Takto lze podle něj aktivizovat
energii svých vlastních neuronových spojů.
Zdi jsou k dispozici, skvrny jsou všude, a
tak Boudník nevyhnutelně dospívá uprostřed rodícího se komunismu
k prohlášení, že „není vzdálená doba, kdy umění vědomě
prostoupí lidskou činnost a změní konání člověka v dynamickou, stále
se umocňující radost“.
Je zřejmé, že v Boudníkových textech nechybí ani proletář, ani
rozchod s minulostí, ani víra v konec dějin a zářivou budoucnost.
Explosionalismus je výrazem výbušnosti své doby, která je ale v jeho
podání dotažena ad absurdum. Neslučitelnost se systémem tedy tkví
v čemsi mnohem subtilnějším, než je obvyklé „anti“. Mnohem spíš lze
efekt explosionalismu v letech raného komunismu přirovnat k ničivému
působení vytáhlého pana Hulota, který ve všech Tatiho groteskách
nezáměrně vytváří beznadějně destruktivní zmatek.
Konec intenzivního období skupiny EXP spadá do roku 1951. Ani poté
Boudníkova aktivita ve veřejném prostoru úplně neutichá, ale jeho
extrovertní tendence se mnohem častěji přelévají do individuální
grafické práce. V roce 1952 je poprvé zatčen a souzen. V záznamech
současníků zůstává pohled na roky 1949–1951 idealizovaný:
„Ulice – ta šťastná doba zápasů o dílo, kdy čelil tisícům
lidí, na které musel stačit vzděláním i silami, ta formovala Boudníkovu
osobnost a její zásluhou snad nalezl správný směr postupu.“
Vladislav Merhaut se ale vzápětí opravuje: „To jsem napsal
pravděpodobně blbost, protože bylo velké štěstí, že toho po všech těch
blbostech a nevšímavosti oficiálů i mas Vláďa nenechal.“
Zdroj:
Vladislav Merhaut, Zápisky o Vladimíru Boudníkovi, Revolver
Revue, 1997. Vladimír Boudník, Z literární pozůstalosti, Praha
1993. Vladimír Boudník, Z korespondence I (1949–1956), Praha
1994. Stanislav Vávra, V puklině zvonu (Zvířený prach),
internetová verze, 2006.
Napsat komentář