Postavení umělkyně v dějinách umění se věnuje od 60. let 20. století, kdy začíná být feminismus uznáván jako relevantní úhel pohledu ve vědeckých disciplínách, nebývalá pozornost. Část feministicky naladěných kunsthistoriků se poněkud nešťastně pokouší vyzdvihovat díla zapomenutých žen z dávné minulosti. Společně s americkou kunsthistoričkou Lindou Nochlin však musím konstatovat, že do 20. století žádné velké výtvarné umělkyně v podstatě neexistovaly (výjimku tvoří snad pouze Artemisia Gentileschi). Zapříčinila to ženám nepříznivá situace ve společnosti a zejména pak v jejích vzdělávacích institucích. Problém pozapomenuté umělkyně proto budu rozvíjet na případě české malířky 20. století Vlasty Vostřebalové Fischerové, na případě ženy, která se již dočkala odpovídajícího vzdělání ve svém oboru.
Ohnisko tvorby Vlasty Vostřebalové Fischerové spadá do 20. a 30. let, do doby, kdy se dynamicky rozvíjely nejrůznější avantgardní směry. Za podpory masové reklamy tehdy vtrhl na kapotách automobilů do Československa nový životní styl – sebevědomá dámská móda, americké bary, filmová studia, ledničky, pračky, kondomy. Na poli umění pak triumfovala konstruktivistická estetika strojů. V epoše nabubřelých manifestů a utopických vizí nové společnosti, v epoše umělců za každou cenu usilujících v lepším případě o originalitu, v horším případě pak o módnost, zabývala se Vostřebalová intimními psychologizujícími vhledy do lidských tváří.
Nezařaditelná, stojící na pomezí několika paralelních stylových tendencí – sociální malby, novoklasicismu, chagallovského magického realismu či německé nové věcnosti, snažila se Vostřebalová proniknout k podstatě těžko postřehnutelného citového rozpoložení lidských individuí. Ústředním tématem, čerpajícím z vlastních pochmurných zkušeností matky samoživitelky, se jí stala ztrhaná ženská tvář s nepřítomným pohledem, která jako akcent vystupuje z lehce načrtnutého těla. Neukotvenost těchto němých výkřiků v prostoru a čase jakoby odrážela těžko definovatelný úděl ženy v období, kdy se proměňuje její společenský statut. Ženě ze střední třídy se v této době dostává vyššího vzdělání, začíná se zapojovat do pracovního procesu, většinou je však nakonec stejně odsunuta do těsné voliéry „ženských zaměstnání“ (sekretářka, asistentka, zdravotní sestra, učitelka v nižších stupních vzdělávacího systému) či se za aplausu manžela a rodiny stává matkou.
Beznadějné hledání místa ve společenském řádu se zajímavým způsobem odráží také v nejasném pohlavním, třídním a generačním zařazení zobrazovaných postav. Jako by tyto vnějškové znaky, které direktivně určují naši sociální roli, nebyly pro Vostřebalovou důležité. Odhazuje proto jejich determinující balast. Svléká člověka donaha a pod nánosy sociokulturních stereotypů objevuje čistou esenci svých modelů, chcete-li jejich duši.
V kresbách a malbách lidských postav, ale také v četných krajinách se Vostřebalová snaží hledat skryté, avšak pro pochopení jejich podstaty zcela nezbytné rozměry. Malíř má totiž podle ní „malovat nejen to, co vidí, ale i co o věci ví a tuší“. Podobné úvahy ji vedou ke kubistické vícepohledovosti, výrazné malířské plastičnosti, expresionistickým deformacím a v narativní struktuře díla pak k symbolům či surrealistickým významovým propletencům.
Mnohem extravagantnější vrstevnice Vostřebalové Toyen, asi jediná všeobecně známá umělkyně zkoumané epochy, bořila v explicitně erotických kresbách sexuální tabu či experimentovala s kombinovanými technikami. Dílo Vlasty Vostřebalové Fischerové nerevoltuje ani ve formě, ani v námětu. S Toyen se Vostřebalová nemůže měřit ani v propracované (snad až vykalkulované) sebestylizaci, založené na začlenění některých maskulinních prvků do vlastní image. Vostřebalová nechtěla těsně srůstat s uměleckými programy a skupinami, nechtěla leštit kliky v mužských intelektuálních kroužcích. K projektům avantgardy, projektům mnohdy „mužsky“ racionálním a chladným, zůstala rezervovaná. Vostřebalová byla zkrátka sama sebou, lhostejno jestli mužem, nebo ženou, prostě Vostřebalovou. Kráčela po vlastní cestě. Je jen na nás, současném publiku, aby to nebyla cesta do propadliště dějin.
.:Předcházející díl::Další díl:.
Literatura:
Nochlin, Linda: Proč neexistovaly žádné velké umělkyně?, in: Pachmanová Martina (ed.): Neviditelná žena – Antologie současného amerického myšlení o feminismu, dějinách a vizualitě, One Woman Press, Praha 2002
Pachmanová, Martina: Neznámá území českého moderního umění: Pod lupou genderu, Argo, Praha 2004
Katalogy k výstavám V. Vostřebalové Fischerové:
Vlasta Vostřebalová Fischerová – výběr z tvorby, Alšova jihočeská galérie Hluboká nad Vltavou, 1986
Vlasta Vostřebalová Fischerová – kresby/obrazy, Východočeská galerie Pardubice, 1983
Napsat komentář