V prostoře před knihovnou Pražákova paláce Moravské galerie se objevil
svérázný klavír neklavír. Klávesy tají pod pásem bílé tkaniny, zato
díky odstraněnému křídlu můžeme objevovat taje jeho vnitřností.
Trenažér je volně přístupný všem kolemjdoucím. Že Nikl při jeho
instalaci myslel i na zrakově postižené, dokládá folie popsaná hmatovým
písmem. U tohoto díla by měl být nápis „Dotýkejte se vystaveného
exponátu“.
Nešlapat na trávu v parku, nedotýkat se vystavených děl… Mnoho
podobných pouček máme nesmazatelně zafixováno od dětství ve svých
hlavách. Petr Nikl, známý hračička, svojí tvorbou ruší jedno z těchto
striktních pravidel a snaží se přimět diváka ke kontaktu s nástrojem.
Očišťuje a obnovuje v dospělých radost z objevování nezvyklých zvuků,
z možnosti tvořit vlastní „hudbu“, čirou radost ze hry. Překvapení
hraje roli jakéhosi katalyzátoru, krása rokotu skleněné koule po
železných strunách, zvonivý, něžný cinkot barevných koulí posazených
na kovových miskách lákají k další improvizaci nebo zkoušení
miniaturních skladeb vzniklých z okamžitého hnutí mysli.
Dle Niklových vlastních slov patří příprava interaktivních expozic
k jeho nejoblíbenějším činnostem. Náhoda a překvapení zdaleka není
v umění nový prvek. Jeho tvorba nám může vzdáleně asociovat třeba
manýristické zahrady plné překvapení v podobě pneumatických soch,
zpívajících fontán a dalších vodních hříček. Nikl však přeměňuje
pasivního diváka na aktivního účastníka. Při takovém setkání, jako je
toto s Trenažérem, možná mnozí zatouží po stálé přítomnosti
podobných děl ve veřejném prostoru. Přísně racionalistický ráz
životního prostředí určovaný v narůstající míře strohou
architekturou by zákonitě měl být vyvažován umísťováním podobných
děl i pod širé nebe.
Napsat komentář