Donedávna bylo o Ekotechnickém muzeu v Bubenči slyšet hodně chvály.
V jeho prostorách se konaly kulturní akce využívající specifikum staré
industriální architektury. Na Niklovu výstavu Labyrint světla přicházely
davy. Říkalo se, že se tam cosi zajímavého děje. Jenže od 12. října je
najednou všechno jinak.
Co platilo, najednou neplatí. Martin
Holota, který byl dosud pověřen vedením instituce a jenž stojí za
oživením kulturního dění tohoto místa, byl odvolán z funkce. A aby toho
nebylo málo, následující den zrušila správní rada muzea na poslední
chvíli hudební performance Wastesound Shift, která byla součástí
doprovodného programu bienále Industriální stopy. Podívejme se blíže,
proč se od té doby inženýr Lindley, stavitel Staré kanalizační
čistírny, obrací v hrobě.
Jan H. Vitvar na svém blogu uvádí, že správní rada Martinu Holotovi
vyčetla pořádání nevýnosných a nevýrazných akcí. Nebudu spekulovat,
zda jsou to opravdu ty hlavní důvody, které vedly k jeho odvolání. Je ale
nutné podotknout, že právě zmiňovaná Niklova výstava slouží jako
pádný protiargument, alespoň co se do viditelnosti v širokém spektru
pražského kulturního dění týče.
Mnohem jasnější se mi jeví následná situace, která vyústila
v zmatečný přesun plánovaného doprovodného programu do náhradních a
původnímu záměru zcela neodpovídajících prostor Klubu v Jelení.
V rámci projektu Wastesound Shift mělo vystoupit pět hudebních projektů,
mezi nimi dva ze zahraničí. Podle pořadatelů bylo cílem konfrontovat genius
loci bubenečské kanalizační čističky se současnou experimentální
hudbou. Ovšem k tomu nedošlo. Ze záznamu rozhovoru se dvěma zástupci
správní rady, který byl pořízen na místě jen pár hodin před
plánovaným začátkem koncertu, je zřejmé, že dohoda nebyla možná.
Pánové Tomáš Věžník a Tomáš Novák nejen že necítili morální
povinnost zajistit zdárný průběh festivalu, za jehož dojezd kvůli
výměně na postu ředitele zodpovídali, ale přišli dokonce osobně vypudit
účinkující z objektu a zamezit přípravám akce, která by podle nich
poškodila dobré jméno muzea. Je zvláštní, že si tuto skutečnost
uvědomili až na poslední chvíli. Tvrdí, že nebyli dostatečně seznámeni
s plánovaným doprovodným programem. Lenka Dolanová, která zajišťovala
doprovodný program, to popírá. Nutno podotknout, že 
centrem bienále Industriální stopy
2009 bylo právě Ekotechnické muzeum. Je samozřejmé, že při
příležitosti konání festivalu vznikly internetové stránky a byly
vytištěny propagační materiály. Neobeznámenost s programem tedy svědčí
spíš o nezájmu, ne-li o něčem mnohem závažnějším. Předtucha
zástupců správní rady, že se chystá něco nekalého, byla zřejmě tak
intenzivní, že zahltili pořadatele nesmyslnými otázkami typu: „Vy
přesně víte, kdo na tuhle akci přijde?“ nebo „Vy víte, jak bude
přesně probíhat představení?“ Ve spojení se slovem performance se jedná
o skutečně absurdní dotazy.
Z jiné perspektivy by bylo možné organizátorům bienále vyčíst
ledacos. Například to, že s umělci dopředu neuzavřeli smlouvy, ve
kterých by byl přesně specifikován obsah a rozsah jejich činnosti. Stejně
tak lze žehrat nad tím, že je nenechali podepsat protokol o bezpečnosti
práce a o protipožární ochraně. Zcela jistě je možné vymyslet ještě
další nařízení a dokumenty, které je nutno vyplnit dřív, než vůbec
dojde k nějaké akci. Industriální památky jsou ve své podstatě
nebezpečným místem. Ovšem i při šimrání úředního šimla je nutné
zachovat smysl pro realitu.
Dostáváme se nyní k základu celého sporu. Ten podle mého názoru
spočívá v naprostém míjení se dvou nesmiřitelných pohledů. Svět
správní rady Ekotechnického muzea je jasně ohraničen předpisy. Technická
památka, kterou spravuje, má přesně vymezenou funkci. Podle internetových
stránek se jedná hlavně o tuto náplň: muzejní expozice o historii
pražské kanalizace, muzejní expozice o vývoji parních strojů a techniky,
záchrana a dokumentace technických památek v České republice, veřejná
technická knihovna, správa památkově chráněného areálu staré
kanalizační čistírny v Praze 6 – Bubenči, podpora projektů záchrany
technických památek jinými subjekty a poskytování odborné pomoci, a to
i formou dodavatelského provedení odborných prací. Je dobré si všimnout,
že o kulturním dění tu není ani slovo.
Jenže smyslem technických památek není
jejich konzervace, ale uchovávání při životě. Jistě je možné provádět
zvídavá dítka mezi parními stroji a poslouchat ozvěnu svého hlasu
v temných kanálech. I v tomto případě se jedná o zajímavý zážitek,
ovšem pochybuji, že by si jej někdo dopřával soustavně a častěji než
jednou za půl roku, s výjimkou nadšenců pro tuto problematiku. Kulturní
akce jsou naopak proměnlivé v čase. Jsou-li spjaté s konkrétním
prostorem, jedná se o ideální propojení.
Je smutné, že se tyto dva světy v bubenečské čistírně pro tentokrát
nedokázaly dohodnout. Zřejmě ani nelze doufat v brzkou změnu paradigmatu.
Arogance, s níž správní rada vypověděla umělce a organizátory
z objektu, svědčí přinejmenším o jejich neúctě k cizí práci. Nelze
po nich žádat, aby milovali hlukové performance. Ale v kontaktu s něčím
neznámým by si měli alespoň udržet profesionalitu.
William Heerlein Lindley, muž, který před více než sto lety čistírnu
projektoval, by jistě z jejich jednání nebyl nadšen. Ostatně poslední
dobou se prý po objektu prochází mnohem častěji a každý čtvrtek večer
straší v hlavní hale.
Tiskové vyjádření organizátorů Wastesound Shift: http://www.radio1.cz/www/zpravy.php?…
Zvukový záznam site-specific arogance: http://www.mediafire.com/?…
Napsat komentář