Minulý pátek jsme měli volno a chtěli ho věnovat duševnímu
zkulturnění. Plán: výstava Ceny Czech Grand Design
2008 v Uměleckoprůmyslovém muzeu, procházka po nábřeží a Prague Free
Fashion Weekend v Karlíně. Stalo se. Patřičné oblažení se ovšem (až
tak úplně) nedostavilo.
Výstava Ceny Czech Grand Design 2008 je umně, čistě, minimalisticky
provedena. Akademie designu, respektive tvůrci výstavy nechali promluvit
autory samotné; z papírových panelů shlíží vítězové, z rubu
reprezentovaní svými pracemi. Přívětivá možnost nahlédnout, kdo stojí
za věcmi, které třeba užíváme (ach, jak toužím užívat boty z kolekce
Botas 66), jak tito lidé vypadají. Mohli bychom diskutovat o absurditě
popularity obličejů, za nimiž se neskrývá žádný um, a o tom, že lidi
tvořivé (a v tomto směru poctivé) na ulici nikdo nepozná. To bychom ale
odbíhali. Nicméně musím zmínit, že je zajímavé porovnat fotografické
stylizace jednotlivých autorů. Od přirozených, usměvavých portrétů přes
sebevědomě přehlíživé pohledy či bezvýrazně snivé výrazy po
fotografické zachycení hrdosti. Výstava se ovšem nechtěla věnovat
psychologii postav; měla uvést vítězné autory soutěže Czech Grand Design
2008 a jejich práce. To udělala. Ale nic víc.
Kromě panelů s portréty a
ukázkami autorských děl a několika artefaktů si divák lačný designu
může v patře prohlédnout kresby, či spíše matné ideje budov Jana
Kaplického (uveden do síně slávy za rok 2008) a několik jím navržených
užitkových předmětů. Mohu-li kritizovat: lžičky ladné, lampa rostlinná,
mísy spíše nemocniční (ve tvaru fazole). Vystavené objekty by si divák
rád vyzkoušel – mluvím o lavičce Romana Vrtišky či křeslu Vladimíra
Žáka (a samozřejmě o botách Jakuba Korouše a Jana Klosse).
Z galerijního prostoru ale tak nějak vyplývá imperativ „nesahat“,
takže představa usednutí zůstala představou. (Boty byly o několik čísel
větší. Naštěstí.)
Divák tedy zaznamená několik zdařilých obrázků a fotografií, jinak
ale výstava jaksi ničím neinspiruje. Pro koho byla instalována?
Zainteresovaný divák mohl výsledky soutěže sledovat v televizi
27. března na ČT 2. 
(Bohužel nemám televizi,
tato šou mi unikla. Třeba by se hodilo srovnat designový galavečer
s podobnými, v Česku tradičně nepříliš gala, nepříliš vtipnými
večery. Opět odbíhám.) Zainteresovaný designér byl pravděpodobně s
(vítěznými) pracemi obeznámen již dříve během roku, pro toho výstava
není překvapením ani novinkou. A pro lačného designofila (rozuměj
estéta) bylo toho designu přece jen málo. Škoda že ti, kteří nevyhráli,
nebyli zastoupeni alespoň svými pracemi, svými návrhy, když už ne
nevítěznými portréty. Hodilo by se srovnání, interpretace aktuálních
nejlepších. Odtud pramení můj pocit ochuzení, jakési nedotaženosti.
V krámku Uměleckoprůmyslového muzea jsme se zasnili nad některými knihami
(např. z vydavatelství Taschen) a designovými věcičkami (kubistická dóza
Pavla Janáka, produkty studia Qubus design, „spermie“ Jiřího Pelcla
apod.) a venku se oddali slunci. Karlínská hala nakonec příjemně
chladila.
Prostor není třeba představovat; holt industriál. Pro akci Prague Free
Fashion Weekend možná bohužel. Rozložené „krámky“ zde působily jako
nějaká nelegální vietnamská tržnice. Osvěžující kontrast syrovosti
prostoru versus atraktivní náplně zůstal v potenciální rovině. Koláž
věšáků s tričky, šatičkami, mikinami, náramky, taškami, náušnicemi,
sukněmi, pytlemi a serepetičkami všech barev, tvarů, vzorů a velikostí se
ohrožena prostorem bránila barevnými chapadly, vyděšeně cenila zuby.
Kamarád, na kterého jsme záhy narazili, charakterizoval mumraj kolem slovy
„sem takovej overexcited“. Přesně. Rozmanitost produktů se utopila sama
v sobě – z rozličnosti se nám zamotala hlava a zatoužili jsme po klidu.
Sami návrháři také nepůsobili dvakrát vstřícně. Jejich obličeje
říkaly „si to tady vodstojim a du domu“. Do toho se DJ snažil produkovat
zvuk, který hala přetavila v popelnicový rámus. Chvíli jsme seděli na
roztomilé lavičce z papundeklu, tvarem připomínala bubliny, bílá barva
uklidňovala.
Páteční Prague Free Fashion
Weekend tedy taktéž splnil svůj účel, tedy „umožnil mladým tvůrcům
navazovat mezi sebou kontakty a usnadnit jim komunikaci se širší
veřejností, pro kterou jejich tvorba zůstává často neobjevená“, jak
proklamuje projekt code:mode na svých stránkách. Lidem odjinud, těm, se
kterými jsme proseděli odpoledne na bublinkové lavičce, však jen zamotal
hlavu. A znovu: kdo někdy nakoukl do butiků jako Scandal, Toalette,
Flamingopark nebo Hard-de-core, ví, co veze současná módní vlna. Kdo tyto
butiky nezná, mohl být v Karlíně překvapen. A možná ho chaos
v prázdném prostoru a bezvýrazné tváře návrhářů neodradily od
důkladného ponoru. My jsme nepočkali ani na přehlídku. Večer jsme si
četli časopisy a listovali nově zakoupenou monografií. Nakonec to nebyl
špatný den.
Napsat komentář