Nedávná aféra kolem uzavření
českobudějovické galerie pomohla výtvarnému umění do ranku mediálně
zajímavých zpráv. Zájem ovšem rychle opadl po prohlášení, že galerie
bude zachována aspoň do konce roku 2010. Můžeme však být klidní?
Problém se pravděpodobně bude za rok opakovat, financování kulturních
institucí zůstává bolavým místem veřejných financí. Zvlášť v době
krize je to zpravidla první položka rozpočtů, již spravovatelé veřejných
peněz seškrtají.
Nepřekvapí tedy, že kapitola 334 Ministerstva kultury státního
rozpočtu na letošní rok byla ve svých výdajích značně omezena ― asi
o půl miliardy oproti loňskému roku. Ne všichni jsou k tomuto vývoji
lhostejní. Existují společnosti jako ProCulture o.p.s. (obecně prospěšná
společnost) nebo iniciativa Za Česko kulturní, které se snaží vyvíjet
aktivity za účelem změny postoje vládních představitelů ke kultuře.
Jejich snažení dosáhlo hmatatelných výsledků ve formě dokumentu Koncepce
účinnější podpory umění na léta 2007–2013, který by měl zaručovat
vřelejší finanční přístup ke kultuře.
I samotné Ministerstvo kultury (dále MK) vytvořilo dokument Státní
kulturní politika ČR 2009–2014. Najdeme v něm prohlášení typu „chceme
být opět křižovatkou kultur“. Již ve vládním dokumentu Kulturní
politika v České republice 2001 definovaný cíl „1 % na kulturu“ zní
stále jako píseň o Eldorádu.
Výdaje kapitoly Ministerstva kultury od roku 2008 opět poklesly z 0,66 %
na 0,58 % z celkových výdajů státního rozpočtu v letošním roce. Ono
1 % přitom není žádné číslo shůry, je to částka obvyklá v západní
Evropě i v mnohých postkomunistických zemích. Žádný dokument však
nezaručí reálnou změnu povědomí o důležitosti kultury pro
společnost.
V Institutu umění proběhla v létě loňského roku odborná diskuze,
která vedle jiného v závěru konstatovala, že MK nevyvíjí snahu
k naplnění obou výše zmíněných strategických dokumentů, ba dokonce
jedná v rozporu s některými jejich body (viz návrh MK zrušit Státní
fond kultury ČR namísto optimalizace naplňování mimorozpočtových zdrojů,
kterou stanovuje zmiňovaná Koncepce, nebo že MK není schopno prosadit
ratifikaci Úmluvy o ochraně a podpoře rozmanitosti kulturních
projevů).
Nezbývá tedy než vkládat naděje do projektů, jako je
Sociálně-ekonomický potenciál kulturních, respektive kreativních
průmyslů (!) v ČR (2007–2011), který by na tvrdých datech prokázal, že
kultura skutečně má vliv na sociální a ekonomický rozvoj státu a že do
státní pokladny přináší také nějaký ten peníz. Důležité je tedy
prohnat umění/kulturu přes masový mlýnek statistiky, který nám, doufejme,
ukáže, že pěstovat kulturu se vyplatí.
Často diskutovaná je i otázka změny
právní formy kulturních institucí. Zhusta jde o příspěvkové organizace.
Ty by se mohly transformovat například na o.p.s. nebo a.s., což by s sebou
neslo vedle většího manévrovacího prostoru v řízení i větší riziko
hospodaření. Pokud uvážíme, že i nadále se počítá s financováním
takových společností prostřednictvím čtyřletých grantů, zdá se
problém v širším pohledu jako marginální a jeho řešení nikoli jako
samospasitelné.
Nezáleží ani tak na právní formě, jako na neochotě a neschopnosti
radikálního řezu do zduřeniny zvané veřejné finance. Za povšimnutí
stojí dva poměrně čerstvé příklady výstavních institucí:
českobudějovický Dům umění a Galerie Rudolfinum, obě vedené schopnými
kurátory, kteří pozdvihli renomé těchto zařízení na špičkovou
úroveň. Přitom každá má jinou právní formu (Dům umění je a.s.,
Rudolfinum příspěvková organizace) a obě svorně narážejí na lhostejnost
a diletantizmus osob z vyšších orgánů.
Na závěr ještě malé okénko do zahraničí. Ve Velké Británii,
Dánsku, Řecku, Irsku i Finsku jsou významným zdrojem financí na kulturu
loterie. Zajímavostí je, že ve Finsku jde do kultury také část zisku
z prodeje alkoholu. Ve Velké Británii má Národní loterie tradici již
15 let. 28 % příjmů je určeno na dobročinné účely (sport,
zdravotnictví, kultura apod.). Například v roce 2008 tvořily příjmy
z loterie celých 12 % celkové sumy peněz jdoucích z veřejných
rozpočtů na kulturu.
ČR mohla také mít svoji loterii. Česká lotynka založená v roce 1994,
ze které měly plynout příjmy do Státního fondu kultury, však záhy
zkrachovala, lépe řečeno byla vytunelována. V současnosti u nás sice
určitý způsob podpory dobročinných účelů z loterií a hazardních her
existuje, leč výše příspěvků záleží z části na provozovateli (dle
zákona 6–20 %) a účel si také určí sám. Do oblasti kultury tak
z těchto peněz plyne částka hluboko pod 1 % zisků. Příklad České
lotynky je jen příznačnou ilustrací obecného přístupu k hospodaření
s veřejnými prostředky u nás, péče řádného hospodáře to
skutečně není.
Napsat komentář