Po hektickém období konce roku, kdy byla naše smyslová čidla přímo zaplavována nejrůznějšími obrazy z médií, výloh obchodů či v podobě pouliční výzdoby, jsem se rozhodla, že toho bylo zase jednou dost. Nebudu psát jako obvykle o nových pražských výstavách, pozastavím přísun nových obrazů a zamyslím se nad tím, jak umění ovlivňuje naše životy.
Když jsem si pročítala novoroční čísla svých oblíbených časopisů, plná bilancí minulého roku, zaujala mě zpráva pojednávající o prvním nákupním centru na světě, které se nachází v Southdale v Minnesotě. Jeho tvůrce Victor Gruen se do Ameriky dostal ve válečné době jakožto uprchlík z Evropy. Tento bohém pocházející z vídeňského uměleckého prostředí se snažil uchytit jako kabaretní umělec, ale neuspěl, a tak začal navrhovat obchody pro jiné přistěhovalce, v čemž byl naopak velmi úspěšný. Jednou z novinek, které zavedl, byly například výlohy ve výšce očí přitahující pohled zákazníka. V Southdale Gruen v podstatě zastřešil komplex několika obchodů, přidal klimatizaci a atrium s vodotryskem a nový typ nákupního komplexu byl na světě. On sám sice nakonec své dílo zesměšňoval, ale na světový úspěch jeho výtvoru to nemělo žádný vliv.
Vzpomněla jsem si, že o kresbách mladého Adolfa Hitlera, který chtěl studovat výtvarné umění, se jeden z akademiků vyjádřil jako o precizních pracích, na nichž byly nejčastěji ztvárněny městské prostory, a zajímavé bylo, že na nich téměř bez výjimky nebyli žádní lidé. Pozoruhodné je srovnání těchto dvou osudů: Hitler, který byl zaujat městy bez lidí a jako politik navrhoval dokonalé systémy bez ohledu na jednotlivce (viz jeho vize nového Berlína jako architektonického předobrazu nové Říše), a Gruen, vídeňský žid, který před ním musel prchnout z Evropy, aby navrhl prostor, který stejně jako v Hitlerových plánech lidi vede, ovlivňuje jejich životy dokonce a právě tehdy, kdy si ani nevšímají, že s ním srůstají. Ale úplně nejdůležitější je, že kdyby se ti dva mohli v klidu věnovat umění, zůstat ve Vídni, být členy nějaké zajímavé avantgardní skupiny a chodit po kavárnách, neměli bychom ani druhou světovou, ani nákupní centra. Zato úspěšný architekt Hitler by se přátelil s populárním komikem Gruenem a možná by si dokonce v žertu zkusili prohodit role a zjistili by, že Victor má výrazný talent pro architekturu a Adolf skrytý komický potenciál… A to by bylo velmi krásné…
Namínete mi: světová válka byla tragédie, ale co mám vlastně proti nákupním centrům? Zvláště na předměstích platí, že není příjemnější a pestřejší prostředí než takové nákupní středisko. Venku šeď, beton, asfalt, nepřízeň počasí, hluk dopravy a uvnitř zurčení fontán, stálá teplota, široká nabídka služeb, obchody plné lákavého zboží. Realita bledne závistí. Ve Flákačích Kevina Smithe je nákupní centrum jakožto mikrosvět obrazem makrosvěta, a když je hlavní hrdina v krizi, zamíří automaticky do shopping mall (i když zvažuje také rituální sebevraždu). A pokud jde o flákání, i Kurt Vonnegut říká (a to je můj oblíbený citát): Jsme tady na světě, abychom se jen tak flákali, a nenechte si od nikoho nakukat nic jiného… Jenomže problém je v tom, že většina lidí nezná blahodárnost pravého flákání. Nákupní centra jsou navržena tak, aby sváděla pohled určitým směrem, smysly jsou dopovány obrazovými a zvukovými daty, která fungují tak, že podporují touhu nakupovat a utrácet. Vytvářejí idylické umělé světy, často alespoň vzdáleně připomínající exotické kraje nebo třeba zasněžené zimní krajiny (na dovolené si přece lidé kupují to, co nepotřebují), ale jsou to pasti – a jen zkušený flákač se dokáže vymanit ze všeobecného vtahujícího produktivního řádu tím, že vnímá bez toho, aby chtěl či potřeboval, a tak energii kumuluje, místo aby si ji, ať už ve formě peněz či životní energie, nechal vysávat…
Navíc se zdá, že čím jsou mediální a komerční obrazy (vytvořené se záměrem prodat) dokonalejší, tím jako by obrazy v galeriích ztrácely na lesku a jemnosti provedení, snad aby se odlišily od prosté produkce. To má samozřejmě za důsledek, že se znovu klade otázka po smyslu, poslání, důležitosti, či dokonce právu na existenci umění – nač je, když je méně atraktivní, ba ošklivější než neumělecké, řemeslné, produktivní a navíc je arogantní a těžko pochopitelné…? Umění nás nutí nezapomínat, že jsme lidé, tedy svobodní pozorovatelé – umělec stejně jako kavárenský povaleč (právě proto, že mu umělé ráje nejsou cizí) rozlišuje naprosto instinktivně prostředí příznivé pro flákání, bloumání, ale i experimentování a tvoření a prostor, který je ubíjející tím, že nás bombarduje zrakovými a sluchovými vjemy, které svým množstvím a intenzitou otupují… Ukončím tedy tuto úvahu logickým závěrem: Svět by byl lepší, kdyby se více lidí mohlo věnovat flákání a uměleckému tvoření a nebylo nuceno měnit svět…
Napsat komentář