Letos je nebývale mnoho lednových dní i v Praze slunečných, až teplých a příjemných. Ať už za to vděčíme globálnímu oteplování nebo přirozeným přírodním cyklům, je to z hlediska prožitku úplně jedno, a pokud se necháme svést k nějaké úvaze, pak snad jedině na téma „Potřebujeme v nížinách vůbec zimu?“, přičemž bych doporučovala uspořádat referendum, než za nás autoritativní matka příroda rozhodne zase sama…
A tak jsem si položila otázku: Kdo by v krásném slunečném dni chtěl trčet zavřený v zšeřelých prostorách zatuchlých přetopených budov? Odpověděla jsem si: nikdo a vyrazila na výstavu do Karlína. Nedošlo mi však, že název výstavy Nigdo bude signifikantnější, než se zdálo – nikdo nikde, vrata na zámek, a tak jsem se prošla zpátky do města a užívala si toho neobvykle pěkného dne… Umělecká díla stejně jako by se objevovala všude kolem mě – a to nemyslím jen výrony kreativity v podobě street artových kousků, některé vysoce originální úpravy exteriérů, které na sobě provádějí naši spoluobčané, ale i prosté, leč nečekané průhledy do zákoutí města, když na ně padne zbloudilý paprsek a nabídne oku setkání různých architektonických stylů, linií a detailů. (Připojuji fotky dokumentující 4P: povalečovo prosté pražské potěšení.)
Jen těch kaváren mohlo být víc, zvláště v Karlíně – co to má být, že v podniku s nápisem café všichni obědvají, nesmí se kouřit a panuje děsný rámus z hlasitých hovorů i všudypřítomných připitomělých rádií? Když jsem našla alespoň kavárničku, ve které se neobědvalo, i když rááádio si neodpustili, přečetla jsem si u kávy článek od Francouzky, která popisovala situaci kuřáků ve Francii, tedy zemi, odkud pochází slovo cigareta – totiž exkomunikaci z veřejných prostor včetně barů a ponižující procedury kouření na chodnících před kancelářemi i kavárnami. Jsou to opatření vykazující rysy trapnosti, ubohosti a alibismu vlastní projevům politické kultury posledních let. Jestli je něco nezdravějšího než kouření, pak kouření ve stresu a s provinilým pocitem. Nedobrovolná rozhodnutí nemají cenu a ani ten, kdo bude nucen přestat kouřit, zřejmě nepřestane, dokud nebude sám chtít. K argumentu nezdravého kuřáckého prostředí snad jen, že nikdo nenutí nekuřáky chodit do zahulených barů a všechny restaurace a většina kaváren už mají dávno nekuřácká oddělení. To jsou však banality – jako téměř vše, co 
bylo otázkou stylu, byla tato záležitost proměněna v problém a chopily se jí zdravotnické organizace a ústavy pro zdravý životní styl. Ach, kde jsou dámy s dlouhou elegantní cigaretovou špičkou zahalené v oblacích dýmu ve světle cezeném přes barevné tabulky oken… Zbyli jen nemocní smradlaví kuřáci s kamennými plícemi – zas jedno kouzlo se změnilo v realitu.
Zaujal mě však jiný aspekt kavárenského života. Rovněž z denního tisku jsem se dozvěděla, že se v Praze podává káva, jejíž zrníčka prošla trávicím traktem cibetky asijské, což je kunovitá šelma živící se zvláště zralými plody kávovníku, v důsledku čehož se v jejích výkalech nacházejí natrávená zrnka – pecičky kávy. Podle znalců tato káva chutná jako „likér podobající se divokému koření a pomerančové marmeládě, s nádechem rebarbory“ a šálek jedné takové speciální kávy přijde na 600 korun… Z čehož plyne, že stejně jako lidí, anebo třeba druhů kávy, je i mnoho druhů a úrovní kavárenských povalečů – a ti, kteří si oblíbili kávu prošlou střevy cibetky asijské, nás obyčejné „preso s mlíkem“ zřejmě vnímají jen jako zajímavé linie či detaily okolí…
Napsat komentář